Syn mě prosí, abych prodala byt, kde jsem prožila celý svůj život. Ale jak opustit stěny, které znají každý můj nádech?

„Mami, prosím tě, už to pochop. Ten byt je moc velký, sama ho neutáhneš. Prodej ho a pojď bydlet k nám. Budeš mít klid, vnoučata na dosah, a my ti se vším pomůžeme.“

Sedím na pohovce v obýváku, který znám lépe než vlastní dlaň. Petr stojí u okna, nervózně si pohrává s klíči od auta. Jeho hlas je naléhavý, ale já v něm slyším i únavu. Vím, že to myslí dobře. Ale jak mu mám vysvětlit, že tyhle stěny nejsou jenom cihly a omítka? Že každý škrábanec na parketách, každý flek na tapetě je vzpomínka?

„Petře, já vím, že to myslíš dobře,“ začnu tiše a cítím, jak mi v krku roste knedlík, „ale já tady žiju skoro čtyřicet let. Tady jste vyrostli ty i Jana. Tady jsem byla šťastná i nešťastná. Jak bych to mohla jen tak opustit?“

Petr si povzdechne a sedne si naproti mně. „Mami, vždyť už jsi tu sama. Táta je pryč deset let, Jana bydlí v Brně a já mám rodinu v Říčanech. Každý měsíc platíš za teplo majlant a stejně tu mrzneš. Vždyť už ani do schodů nemůžeš pořádně.“

Zavřu oči a před očima mi běží celý můj život. Přestěhovali jsme se sem s Karlem v roce 1985. Byla jsem tehdy těhotná s Janou a Petr byl malý kluk. Byt byl tehdy nový, voněl čerstvou barvou a nadějí. Pamatuju si první Vánoce – stromeček byl malý a křivý, ale děti měly radost z každé maličkosti. Karel mi tehdy šeptal do ucha: „Tady budeme šťastní.“

Byli jsme. I když přišly hádky kvůli penězům, když Karel přišel o práci v ČKD a já musela brát přesčasy v nemocnici. I když jsme se báli o děti, když byly nemocné nebo když Petr přišel domů s rozbitým kolenem a krev kapala na koberec v předsíni.

Každý kout toho bytu má svůj příběh. Kuchyň – tam jsem vařila guláš pro celou rodinu, když jsme slavili Karlovy padesátiny. V ložnici jsme s Karlem plakali nad Janinou první láskou i nad jeho diagnózou rakoviny. V obýváku jsme seděli u televize a smáli se u starých českých filmů.

Teď je tu ticho. Jen tikot hodin a občasné bouchání topení. Přesto mám pocit, že tu nejsem sama – že mě ty stěny drží nad vodou.

Petr mě sleduje a já vidím, jak se snaží pochopit. „Mami, my tě nechceme nutit. Ale co když se ti něco stane? Kdo ti pomůže? Sousedi jsou pryč celý den, Jana je daleko…“

Vzpomenu si na paní Novotnou z vedlejšího bytu – ta už taky sotva chodí a její syn ji navštěvuje jednou za měsíc. V domě zůstalo jen pár starých známých tváří; mladí se odstěhovali nebo byt pronajímají cizincům.

„Petře,“ řeknu po chvíli ticha, „já vím, že máš strach. Ale já se tu pořád cítím doma. Když ráno otevřu okno a slyším tramvaj z ulice, vím, že žiju.“

Petr vstane a obejme mě. „Mami… Já tě chápu. Ale myslím na tebe každý den a bojím se.“

Zůstanu sedět sama ještě dlouho po jeho odchodu. Procházím bytem a hladím rukou stěny – tady visel obrázek od Jany ze školky, támhle jsme měli poličku s knihami… V koupelně ještě visí Karlův župan.

Večer si sednu ke stolu s hrnkem čaje a dívám se z okna na rozsvícené lampy mezi paneláky. Slyším smích dětí z hřiště dole pod okny – jako by to byli Petr s Janou před třiceti lety.

V noci nemohu spát. Přemýšlím: Co je vlastně domov? Je to místo? Lidé? Vzpomínky? Nebo všechno dohromady?

Ráno mi volá Jana: „Mami, Petr mi říkal… Nechci tě do ničeho nutit, ale kdybys chtěla přijet na víkend do Brna…“

Usměju se do telefonu: „Děkuju, Janičko. Uvidíme se brzy.“

Ale když zavěsím, vím jistě: ještě nejsem připravená odejít.

Možná jednou přijde den, kdy budu muset opustit tyhle stěny – ale dnes to nebude.

Řekněte mi – co byste udělali vy? Dokázali byste opustit místo, kde jste prožili celý svůj život? Nebo byste bojovali za své vzpomínky až do poslední chvíle?