Celý život jsem si myslela, že nic neumím. Pak jsem vzala do ruky štětec a všechno se změnilo

„Zase jsi zapomněla koupit mléko? Co tu celý den děláš?“ ozvalo se z předsíně, když Petr zabouchl dveře. V ruce jsem ještě držela utěrku a v hlavě mi hučelo. Děti křičely v obýváku, na plotně bublala polévka a já měla pocit, že se každou chvíli rozpadnu na tisíc kousků.

„Promiň, dneska toho bylo moc,“ odpověděla jsem tiše, ale Petr už mě neposlouchal. Slyšela jsem, jak si v kuchyni nalévá vodu a mumlá si něco pod vousy. V tu chvíli jsem si připadala neviditelná. Jako bych byla jen součástí nábytku – někdo, kdo tu prostě je, ale nikdo ho nevnímá.

Celý život jsem byla ta průměrná. Ve škole jsem nikdy nevyčnívala. Když jsme měli výtvarnou výchovu, schovávala jsem se za ostatními a doufala, že si mě paní učitelka nevšimne. Moje obrázky byly šedé, nevýrazné – přesně jako já. „Ty na to nemáš,“ říkala mi máma, když jsem se jednou zmínila, že bych chtěla chodit do výtvarky. „Radši se uč pořádně matiku.“

A tak jsem poslouchala. Všechno podle pravidel: vystudovala jsem ekonomku, našla si práci v účtárně, vdala se za Petra, porodila dvě děti. Každý den stejný – ráno vstát, připravit snídani, odvést děti do školky a školy, jet do práce, večer uvařit večeři a padnout únavou do postele. Někdy jsem měla pocit, že se dusím.

Jednou večer, když děti konečně usnuly a Petr seděl u televize, jsem uklízela kuchyň. Na poličce jsem zahlédla starou krabici s vodovkami – zbyly po Aničce z loňského školního roku. Něco mě napadlo. Opatrně jsem vytáhla jeden štětec a zkusila ho ponořit do vody. Srdce mi bušilo jako o závod. Co to dělám? Vždyť já přece neumím malovat!

Ale najednou mi bylo jedno, co si kdo myslí. Našla jsem starý blok a začala tahat štětcem po papíře. Nejprve nesměle – pár čar, pár barevných skvrn. Ale s každým dalším tahem jsem cítila, jak ze mě opadává napětí. Barvy se rozlévaly po papíře a já měla pocit, že konečně dýchám.

Druhý den jsem to zkusila znovu. A další den taky. Každý večer, když všichni spali nebo byli zaneprázdnění svými věcmi, jsem si našla chvilku pro sebe a malovala. Nešlo mi to nijak zvlášť dobře – obrázky byly pořád trochu kostrbaté a neumělé – ale bylo mi to jedno. Bylo to moje.

Jednou mě při tom načapala Anička. „Mami, ty maluješ?“ zeptala se překvapeně.

„Jen tak zkouším,“ usmála jsem se rozpačitě.

„To je hezký! Můžeš mě to naučit?“

V tu chvíli jsem poprvé pocítila hrdost. Ne na obrázek – ten byl obyčejný –, ale na to, že jsem něco udělala jen pro sebe.

Petr si toho všiml až po několika týdnech. „Co to máš za blbosti rozložený na stole?“ bručel nespokojeně.

„To je moje malování,“ odpověděla jsem klidněji, než bych čekala sama od sebe.

„Na to teď nemáš čas,“ odsekl a odešel do ložnice.

Zamrzelo mě to. Ale tentokrát jsem štětec neodložila. Naopak – začala jsem hledat videa na internetu, četla články o technikách akvarelu a dokonce si koupila první vlastní sadu barev. Bylo to poprvé za mnoho let, co jsem utratila peníze za něco jen pro sebe.

S Petrem jsme se kvůli tomu začali hádat čím dál častěji. „Máš rodinu! Nemůžeš si jen tak malovat!“ vyčítal mi.

„A proč ne? Proč bych nemohla mít něco svého?“ vybuchla jsem jednou večer.

Děti seděly v pokoji a slyšely nás křičet. Bylo mi z toho zle – nechtěla jsem jim dávat špatný příklad –, ale zároveň jsem cítila, že už nemůžu dál žít jen podle očekávání ostatních.

Začala jsem chodit na kurz malování do místního kulturního domu. Poprvé v životě jsem se ocitla mezi lidmi, kteří mě neznali jako „tu účetní“ nebo „Petrovu ženu“, ale jako Janu – ženu s vlastním snem. Bylo to osvobozující i děsivé zároveň.

Jednoho dne nám lektorka nabídla možnost vystavit naše práce na malé výstavě v knihovně. Nejprve jsem chtěla odmítnout – kdo by se chtěl dívat na moje obrázky? Ale Anička mě přemluvila: „Mami, já ti pomůžu vybrat ty nejhezčí!“

Výstava byla skromná – pár obrázků na korkové nástěnce mezi regály s knihami –, ale pro mě znamenala víc než cokoli jiného v životě. Když přišla sousedka paní Novotná a pochválila mi akvarel s podzimní krajinou, málem jsem se rozbrečela.

Petr na výstavu nepřišel. Doma byl pořád odtažitý a hádky neustávaly. Jednou večer mi řekl: „Nevím, co se s tebou stalo. Už nejsi ta žena, kterou jsem si vzal.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé v životě řekla nahlas: „Možná konečně začínám být sama sebou.“

Nevím, co bude dál. Možná nás čeká rozvod, možná najdeme cestu zpátky k sobě – ale jedno vím jistě: už nikdy nechci žít život někoho jiného.

Někdy večer sedím u stolu s paletou barev a přemýšlím: Kolik žen kolem mě taky věří tomu, že nic neumí? Kolik z nás čeká celý život na povolení být samy sebou? Co byste udělali vy na mém místě?