Deset let ticha: Návrat otce, který nikdy nebyl
„Mami, proč mi zase píše ten pán?“ Klára sedí shrbená u stolu, v ruce drží mobil a její hlas je napjatý. Vím přesně, o kom mluví. Tomáš. Můj bývalý manžel. Muž, který před deseti lety odešel a nechal mě samotnou s malou holčičkou. Tehdy jí byly tři roky a on si sbalil kufr a zmizel z našeho života stejně rychle, jako do něj kdysi vtrhl.
„To je tvůj táta, Klárko,“ odpovím tiše, ale vím, že to slovo v jejích uších zní cize. Táta. Pro ni je to spíš jméno z občanky než skutečná osoba. Po rozvodu jsme spolu s Tomášem mluvili jen o alimenty a i ty chodily pozdě nebo vůbec. Nikdy se nezeptal, jak se Klára má, jestli je zdravá, jak jí jde škola. A teď? Najednou chce být součástí jejího života.
Sedím naproti Kláře a snažím se najít správná slova. „Možná bys mu mohla odpovědět. Nebo… pokud nechceš, nemusíš.“
Klára se na mě podívá s očima plnýma pochybností. „A proč teď? Proč až teď?“
To je otázka, na kterou sama neznám odpověď. Tomáš mi minulý týden zavolal poprvé po letech. Jeho hlas byl nervózní, skoro jsem ho nepoznala. „Lucie, já vím, že jsem to pokazil. Ale chci to napravit. Chci být Kláře tátou.“
Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy jsem držela plačící Kláru v náručí a vysvětlovala jí, proč její tatínek není doma. Na všechny ty školní besídky, kde ostatní děti mávaly rodičům a ona seděla vedle mě a šeptala: „Mami, přijde někdy táta?“
„Tomáši,“ řekla jsem tehdy do telefonu tvrději, než jsem chtěla, „deset let jsi o ni neprojevil zájem. Myslíš si, že to teď půjde jen tak?“
„Já vím… ale změnil jsem se. Mám novou práci, nový život. Chci být lepší člověk.“
Zavěsila jsem s pocitem hořkosti a vzteku. Proč si myslí, že může přijít a všechno napravit? A hlavně – co když zase odejde? Co když Kláru znovu zklame?
Doma jsem o tom přemýšlela celé dny. Klára je teď v pubertě, citlivá a uzavřená do sebe. Má své kamarádky, svůj svět – a v tom světě pro Tomáše nikdy nebylo místo. Ale co když by jí jeho přítomnost mohla něco dát? Nebo jí naopak ještě víc ublíží?
Jednoho večera přišel Tomáš osobně. Stál ve dveřích našeho panelákového bytu na Jižním Městě s kyticí růží a nervózním úsměvem.
„Ahoj Lucie… můžu dál?“
Pustila jsem ho dovnitř jen proto, že jsem věděla, že Klára je u kamarádky.
„Co vlastně chceš?“ vyjela jsem na něj hned ve dveřích kuchyně.
„Chci ji vidět. Chci jí říct pravdu. Že jsem byl zbabělec. Že jsem utekl před odpovědností…“
„To už ví dávno,“ skočila jsem mu do řeči.
Tomáš sklopil oči. „Já vím… ale chci to slyšet i od sebe.“
Seděli jsme dlouho v tichu. Pak jsem mu řekla: „Klára není malá holka. Jestli s ní chceš mluvit, musíš být připravený na to, že tě odmítne.“
Druhý den přišel znovu – tentokrát už byla Klára doma. Seděla na gauči s knihou a když ho uviděla ve dveřích, ztuhla.
„Ahoj Klárko,“ začal opatrně Tomáš.
Mlčela dlouho, pak tiše řekla: „Proč jsi odešel?“
Tomáš se nadechl a poprvé v životě jsem viděla slzy v jeho očích. „Byl jsem hloupý a zbabělý. Nevěděl jsem, jak být tátou. Ale chtěl bych to zkusit… jestli mi dáš šanci.“
Klára se na mě podívala – hledala oporu, radu. Jen jsem ji pohladila po ruce.
„Nevím,“ řekla nakonec tiše. „Nevím, jestli ti můžu věřit.“
Tomáš odešel s hlavou sklopenou.
Od té doby uplynuly tři týdny. Tomáš posílá zprávy – někdy odpoví, někdy ne. Jednou ji pozval na zmrzlinu do Stromovky; šla tam s kamarádkou a on čekal dvě hodiny marně na lavičce.
Nevím, co je správné. Chci chránit svou dceru před dalším zklamáním – ale zároveň nechci být ta, kdo jí brání poznat vlastního otce.
Někdy večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Má člověk právo chtít zpátky to, co sám zahodil? Dá se vůbec napravit deset let ticha? A co byste udělali vy na mém místě?