Můj domov nebo jejich budoucnost?

„Mami, vždyť už jsi tu sama. My se s dětmi do toho našeho 2+kk nevejdeme. Prosím tě, přenech nám svůj byt. Ty si najdeš něco menšího, vždyť důchodci mají levnější nájmy.“

Petr sedí naproti mně u stolu, kde ještě před pár lety sám rozléval inkoust při psaní domácích úkolů. Jeho hlas je naléhavý, ale já v něm slyším i únavu. V koutě si hraje jeho dcera Anička s plyšovým medvědem, kterého jsem jí koupila k narozeninám. Její smích se mísí s napětím, které visí ve vzduchu.

„Petře, to je můj domov,“ šeptám. „Tady jsem vychovala tebe i tvou sestru. Každý kout má svůj příběh. Tady jsem byla šťastná i nešťastná, tady jsem přežila tátu…“

Petr si povzdechne a podívá se na mě pohledem, který nepoznávám. „Mami, my už to v našem bytě nezvládáme. Děti nemají kde spát, Lucie je z toho na nervy. Ty máš tady dva pokoje sama pro sebe. Nechci být nevděčný, ale…“

Ale co? Ale mám se vzdát všeho, co mi zbylo? Mám opustit místo, kde každý škrábanec na stěně připomíná dětské hry? Kde v šuplíku schovávám dopisy od Karla, svého muže, který už deset let není mezi námi?

Ten večer nemůžu usnout. Dívám se do stropu a slyším tikot hodin, které tu visí od svatby. V hlavě mi běží všechny ty roky – první Vánoce s dětmi, hádky i smíření, smích i pláč. Všechno je tady. A teď mám odejít?

Druhý den mi volá dcera Jana. „Mami, Petr tě zase přemlouvá? Víš, že on to myslí dobře… Ale já bych to neudělala. To je tvůj domov.“

„Ale Jani,“ říkám tiše, „co když mají pravdu? Co když jsem sobecká?“

„Sobecká? Ty? Vždyť jsi nám dala všechno! Petr by měl být vděčný, že má kam chodit na nedělní obědy.“

Ale Petr je jiný než Jana. Vždycky byl praktický, chtěl všechno řešit hned a bez emocí. Lucie prý doma pláče, že děti nemají svůj pokoj. Prý je to moje vina.

Začínám si všímat, jak se na mě sousedé dívají. Paní Novotná z vedlejšího bytu mi jednou mezi dveřmi řekne: „Paní Marie, já bych jim to dala. Vždyť jste sama…“

Ale já nejsem sama! Mám tu své vzpomínky, svůj klid, svůj život.

Jednou večer přijde Petr s Lucií a dětmi znovu. Sedíme u stolu a Petr začne: „Mami, máme pro tebe návrh. Pomůžeme ti najít pěkný byt blíž k nám. Budeme tě navštěvovat každý den. A děti budou mít konečně svůj pokoj.“

Lucie se na mě usmívá, ale její oči jsou unavené. Anička mi podává obrázek – domeček s velkým srdcem a nápisem „Babiččin domov“. Skoro se rozpláču.

„A co když tam nebudu šťastná?“ ptám se tiše.

Petr mlčí. Lucie se nadechuje: „Marie, my tě máme rádi. Ale potřebujeme pomoct.“

V tu chvíli cítím obrovskou tíhu viny. Jsem špatná matka? Měla bych jim ustoupit? Nebo mám právo na svůj klid?

Další dny jsou plné napětí. Petr mi posílá odkazy na malé byty v okolí. Lucie mi volá a ptá se, jestli už jsem něco vybrala. Jana mi píše zprávy: „Nenech se do ničeho nutit!“

Začínám být nervózní pokaždé, když zazvoní telefon nebo někdo zaklepe na dveře.

Jednoho dne přijde Petr sám. Sedne si ke mně do kuchyně a dlouho mlčí.

„Mami,“ řekne nakonec tiše, „já vím, že to pro tebe není lehké. Ale já už nevím, co dělat. Lucie je zoufalá, děti jsou nevyspané… Já tě nechci nutit. Ale potřebujeme tě.“

Podívám se na něj a vidím v jeho očích stejnou bezmoc jako v těch svých.

„Petře,“ říkám pomalu, „já vás miluju. Ale bojím se být sama někde jinde. Tady mám všechno – vzpomínky na tátu, na vás… Tady jsem doma.“

Petr vstane a obejme mě. Poprvé po dlouhé době cítím jeho rameno na svém.

„Mami… já nevím, co je správné.“

Já taky ne.

Dny plynou a já pořád nevím, jak se rozhodnout. Každý večer si prohlížím staré fotky a přemýšlím: Je správné držet se minulosti? Nebo mám ustoupit pro štěstí svých dětí?

Možná mi poradíte vy ostatní – co byste udělali na mém místě? Má matka právo chránit svůj domov? Nebo by měla ustoupit pro dobro rodiny?