Když dcera změní názor: Příběh o mateřství, které bolí

„Mami, já už nevím, co mám dělat…“ Kasia seděla na kraji mé postele, ruce se jí třásly a v očích měla slzy. Bylo půl třetí ráno a já se probudila jejím zoufalým voláním. Nikdy jsem ji neviděla tak zlomenou. Vždycky byla silná, tvrdohlavá, přesvědčená o svých názorech. „Děti nejsou pro mě,“ říkávala od svých osmnácti let. „Mami, ne každá žena musí rodit, aby byla šťastná.“ Přijala jsem to. Přestala jsem doufat v vnoučata, přestala jsem jí kupovat dětské knížky na Vánoce s tím, že jednou je předá dál.

Ale teď tu seděla, třásla se a mezi vzlyky mi podávala těhotenský test. Dvě čárky. Dvě čárky, které změnily všechno. „Já to nezvládnu sama,“ šeptala. „Prosím tě, pomož mi.“

V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Byla jsem zmatená, vyděšená a zároveň jsem cítila zvláštní vlnu něhy. Moje dcera, která vždycky odmítala mateřství, teď potřebovala mě – matku. Ale byla jsem připravená? Byla jsem schopná jí být oporou, když sama nevím, co si o tom všem myslím?

„Kasi, co chceš dělat?“ zeptala jsem se opatrně. „Nevím… Já… Petr mě nechal. Řekl, že dítě nechce a že si mám poradit sama.“

Petr byl její přítel poslední tři roky. Nikdy jsem ho moc nemusela – byl příliš zahleděný do sebe, pořád řešil jen práci a svoje koníčky. Ale Kasia ho milovala a já jí přála štěstí. Teď tu ale byla sama. A já s ní.

„Mami, já nikdy nechtěla být matka. Ale teď… teď mám pocit, že to dítě je jediné, co mi zbylo.“

Sedla jsem si vedle ní a objala ji. Cítila jsem její třesoucí se tělo a v hlavě mi běžely vzpomínky na její dětství – jak se smála na pískovišti v Riegrových sadech, jak brečela první den ve školce, jak mi jednou řekla: „Mami, já nikdy nechci být jako ty.“

„Kasi,“ začala jsem tiše, „já ti pomůžu. Ale musíš vědět, že to nebude jednoduché.“

„Já vím,“ vzlykla. „Ale já už nemám nikoho jiného.“

Od toho dne se všechno změnilo. Kasia se ke mně nastěhovala zpátky do bytu na Vinohradech. Najednou jsme byly zase dvě – matka a dcera pod jednou střechou. Jenže tentokrát už nebyla dítětem ona.

První týdny byly plné hádek i ticha. Kasia byla podrážděná, unavená a často mi vyčítala věci z minulosti: „Kdybys mě vychovala jinak, třeba bych teď nebyla tak neschopná!“ nebo „Proč jsi mi nikdy neřekla, jaké to je být matkou?“

Já mlčela nebo brečela potají v koupelně. Bylo těžké vidět vlastní dítě tak zlomené a zároveň cítit vlastní bezmoc.

Jednou večer jsme seděly u stolu a Kasia najednou řekla: „Myslíš, že to zvládnu? Že můžu být dobrou mámou?“

Podívala jsem se na ni – na její unavené oči, rozcuchané vlasy a ruce položené na břiše. „Každý má strach,“ odpověděla jsem. „Já měla taky. Ale když jsi přišla na svět ty… všechno se změnilo.“

Začaly jsme spolu chodit na procházky do parku. Povídaly jsme si o všem možném – o jejích obavách z budoucnosti, o tom, jaké to bylo být svobodnou matkou v devadesátkách, o tom, jaké to je milovat někoho bezpodmínečně.

Jednoho dne přišla Kasia domů s úsměvem: „Mami, dneska jsem poprvé cítila pohyb!“ Najednou jako by z ní spadla část tíhy. Začala si číst knihy o mateřství, chodila na kurzy pro budoucí maminky a dokonce si koupila první dupačky.

Ale ani tak nebylo všechno růžové. Petr se ozval – chtěl se vrátit do jejího života, ale jen pod podmínkou, že dítě dá k adopci. Kasia byla rozpolcená: „Mám mu odpustit? Nebo to zvládnu sama?“

Byly jsme uprostřed další hádky, když zaklepal soused pan Novák: „Děvčata, slyším vás až na chodbu! Všechno v pořádku?“ Kasia mu v slzách řekla pravdu – a on jen pokýval hlavou: „Každý máme svůj kříž. Ale rodina je rodina.“

Když přišel den porodu, byla jsem u toho. Držela jsem Kasiu za ruku a šeptala jí do ucha slova podpory. Když poprvé uslyšela pláč své dcery Aničky, rozplakala se štěstím i úlevou.

Dnes je Aničce půl roku a já sleduji Kasiu s obdivem i obavami. Její mateřství není jednoduché – bojuje s únavou, někdy s depresemi a stále má strach z budoucnosti. Ale zároveň vidím lásku v jejích očích pokaždé, když drží Aničku v náručí.

Někdy si říkám: Udělala jsem pro ni dost? Mohla jsem být lepší matkou? A co vy – myslíte si, že je možné stát se dobrou mámou i tehdy, když jste celý život tvrdili opak?