Cítila jsem, že něco není v pořádku, ale bála jsem se zeptat: Když jsem zjistila pravdu, bylo už pozdě

„Myslíš si, že jsem hloupá?“ vyhrkla jsem na Marka dřív, než jsem to stihla zastavit. Stál u kuchyňské linky, v ruce hrnek s kávou, a jeho pohled sklouzl k podlaze. V tu chvíli bylo v našem bytě na pražském sídlišti tak ticho, že jsem slyšela i tikot hodin. Bylo pondělí ráno, děti už byly ve škole a já měla pocit, že se dusím.

Nikdy jsem nebyla ta, která by dělala scény. Vždycky jsem věřila, že když budu trpělivá a rozumná, všechno se nějak vyřeší. Marek byl můj opak – energický, vtipný, pořád v pohybu. Já byla ta tichá síla v pozadí. Všichni říkali, že se skvěle doplňujeme. Jenže poslední měsíce jsem cítila, že se něco změnilo. Marek chodil domů později, byl roztržitý a často zapomínal na drobnosti, které pro mě dřív znamenaly svět – třeba že mám ráda čaj s citronem nebo že v pátek ráno vždycky peču buchty pro děti.

„Proč bys byla hloupá?“ odpověděl tiše a já v jeho hlase slyšela něco cizího. Možná lítost? Nebo strach?

Sedla jsem si ke stolu a zírala na něj. „Myslíš si, že si nevšimnu, když něco není v pořádku? Že nepoznám, když mi lžeš?“

Marek mlčel. To ticho mezi námi bylo horší než hádka. V hlavě mi běžely všechny ty chvíle za poslední půlrok – jeho nečekané služební cesty do Brna, telefonáty na balkoně, jeho úsměvy, které už nebyly pro mě.

Vzpomněla jsem si na poslední rodinnou oslavu u Markových rodičů v Plzni. Jeho matka mi tehdy šeptla: „Hlavně buď trpělivá, Haničko. Všechno se vždycky nějak srovná.“ Tehdy jsem to brala jako radu do života. Teď mi to znělo jako varování.

„Máš někoho jiného?“ zeptala jsem se napřímo a cítila, jak se mi třesou ruce.

Marek se nadechl a dlouho mlčel. „Hani… já… je to složitější.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Vždycky jsem si myslela, že když budu dostatečně milá a obětavá, Marek nikdy nebude mít důvod hledat štěstí jinde. Ale byla jsem naivní.

Začala jsem vzpomínat na všechny ty roky společného života – na první společný byt v Nuslích, na naše děti, na dovolené u Máchova jezera i na obyčejné večery u televize. Všechno to najednou ztratilo barvy.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se tiše.

„Jmenuje se Petra. Poznal jsem ji v práci,“ přiznal Marek a sklopil oči.

Zamrazilo mě. Petra byla jeho kolegyně z oddělení marketingu. Vždycky o ní mluvil jako o kamarádce. Nikdy mě nenapadlo žárlit – nebyla jsem ten typ ženy.

„Jak dlouho?“

„Půl roku,“ odpověděl.

Půl roku… To znamenalo všechny ty chvíle, kdy jsem si myslela, že je jen unavený nebo má moc práce. Byla jsem slepá? Nebo jen příliš důvěřivá?

„A co děti?“ vyhrkla jsem zoufale. „Myslíš na ně vůbec? Na mě?“

Marek si sedl naproti mně a chytil mě za ruku. „Haničko, já tě mám pořád rád… Ale něco se změnilo. Nechtěl jsem ti ublížit.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet, rozbít talíře nebo utéct z bytu. Ale místo toho jsem jen seděla a cítila prázdno.

Další týdny byly jako zlý sen. Marek spal na gauči v obýváku a já každou noc brečela do polštáře. Děti si všimly, že je něco špatně – dcera Terezka se mě ptala, proč je tatínek smutný a proč už spolu nesnídáme jako dřív.

Jednou večer přišla moje sestra Lenka a našla mě sedět ve tmě v kuchyni.

„Hani, musíš něco udělat,“ řekla pevně. „Nemůžeš čekat, až to Marek vyřeší za tebe.“

Ale já nevěděla co dělat. Celý život jsem byla ta hodná holka, která všechno vydrží a nikdy si nestěžuje.

Jednoho dne přišel Marek domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně a řekl: „Petra je těhotná.“

V tu chvíli se mi udělalo špatně od žaludku. Všechno bylo definitivní. Už nebylo cesty zpět.

Začali jsme řešit rozvod. Bylo to ponižující – chodit po úřadech, vysvětlovat dětem, proč už nebudeme bydlet spolu. Terezka plakala každou noc a syn Matěj začal být agresivní ve škole.

Moje máma mi říkala: „Musíš být silná kvůli dětem.“ Ale já měla pocit, že už nemám sílu vůbec na nic.

Jednou večer mi Marek napsal zprávu: „Omlouvám se za všechno.“

Nevěděla jsem, co mu odpovědět. Odpustit? Nenávidět ho? Nebo prostě jít dál?

Dnes už je to rok od našeho rozvodu. Marek žije s Petrou a jejich malou dcerkou v paneláku o dvě ulice dál. Děti ho vídají každý druhý víkend. Já začala chodit na terapii a pomalu se učím žít sama za sebe.

Někdy si říkám: Byla bych šťastnější, kdybych se nebála zeptat dřív? Nebo je lepší nevědět pravdu? Co byste udělali vy na mém místě?