Láska, žárlivost a rozpad: Smrt maminky nás roztrhla na kusy

„Proč jsi to udělala, Lenko? Proč jsi jí to řekla?“ křičela na mě sestra Jana, zatímco jsem stála v kuchyni a ruce se mi třásly. Všude kolem nás byl nepořádek, špinavé hrnky, nedojedené jídlo na stole, a v rohu stála mámina oblíbená váza s uvadlými růžemi. Bylo to jen pár dní po pohřbu a náš dům už dávno přestal být domovem.

Maminka zemřela náhle. Infarkt. Byla to rána, kterou jsme nikdo nečekali. Ještě před týdnem jsme spolu pekly bábovku a smály se nad tím, jak táta zase zapomněl koupit mouku. A teď tu byla jen prázdnota. Táta chodil po bytě jako duch, mlčel, někdy celé hodiny seděl v obýváku a zíral do zdi. Jana se snažila všechno organizovat – pohřeb, hostinu, vyklízení máminých věcí. Já jsem byla ta slabší, ta, která brečela v koupelně a nedokázala se zvednout z postele.

Ale pak přišlo dědictví. A s ním i staré rány. Máma nám oběma slíbila chalupu v Orlických horách. Vždycky říkala: „Bude vaše, až tu nebudu.“ Jenže v závěti stálo něco jiného. Chalupa připadla Janě. Mně zůstaly jen šperky po babičce a pár obrazů. Když jsem to zjistila, rozbrečela jsem se před notářkou. Jana se tvářila překvapeně, ale já jí nevěřila.

„Ty jsi jí musela něco říct! Vždycky ses jí snažila zalíbit!“ vyjela jsem na Janu hned po návratu domů.

„To není pravda! Víš dobře, že jsem o tom nevěděla!“ bránila se Jana, ale v očích měla slzy i vztek.

Táta mlčel. Jen jednou večer za mnou přišel do pokoje a tiše řekl: „Maminka tě měla ráda, Lenko. Ale s Janou si byla vždycky bližší.“

Ta slova mě bodla jako nůž. Vždyť já jsem byla ta, kdo s mámou trávil víkendy na zahradě, kdo jí pomáhal s pečením, kdo jí nosil léky, když byla nemocná. Jana byla vždycky ta úspěšnější – právnička, dvě děti, manžel podnikatel. Já jsem pracovala v knihovně a žila sama v malém bytě na Žižkově.

Začaly jsme se hádat o všechno. O máminy šaty, o starý porcelán po prababičce, dokonce i o rodinné fotky. Každá věc byla bitevní pole. Táta se stáhl do sebe ještě víc. Přestal jíst, přestal mluvit. Jednou jsem ho našla v mámině pokoji, jak drží její svetr a tiše pláče.

Jednoho večera jsme s Janou seděly u stolu a mlčely. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet. Najednou Jana promluvila: „Víš, že jsem mámě nikdy neřekla, že ji mám ráda? Že jsem jí nikdy nepoděkovala za všechno?“

Podívala jsem se na ni a poprvé za ty týdny jsem v jejích očích viděla bolest stejnou jako tu svou.

„Já taky ne,“ přiznala jsem tiše.

Seděly jsme tam dlouho beze slov. Pak Jana vstala a odešla do svého pokoje.

Další den přišla teta Marie – mámina sestra. Přinesla koláč a snažila se nás rozveselit. „Holky, vaše máma by nechtěla, abyste se takhle hádaly,“ řekla smutně.

Ale bylo pozdě. Mezi mnou a Janou vyrostla zeď z nevyřčených výčitek a žárlivosti. Táta začal chodit na hřbitov každý den. Já jsem se vrátila do Prahy a ponořila se do práce. Jana zůstala s rodinou v Hradci Králové a o chalupě už jsme spolu nikdy nemluvily.

Někdy si říkám, jestli jsme mohly něco udělat jinak. Jestli jsme si měly odpustit dřív, než bylo pozdě. Jestli je možné najít cestu zpátky k sobě, když už je všechno rozbité.

Možná je to otázka pro vás: Myslíte si, že rodina může překonat takové rány? Nebo některé věci prostě nejdou slepit?