Nemůžu už dál, Lucie: Rozchod v Praze

„Lucie, já už prostě nemůžu dál.“ Ta slova mi rezonují v hlavě i teď, po měsících, kdy se snažím pochopit, kde se to všechno pokazilo. Seděli jsme v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě, venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. Petr se díval do stolu, ruce sevřené v pěst. Já jsem jen mlčky zírala na jeho profil a snažila se najít v jeho tváři něco známého, něco, co by mě uklidnilo. Ale byla tam jen únava a vzdálenost.

„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem odpověď už dávno tušila. Poslední měsíce jsme kolem sebe chodili jako stíny. On pozdě z práce, já unavená z dětí a domácnosti. Večer jsme si sedli k televizi, každý s mobilem v ruce, a mlčeli. Někdy jsem se snažila začít rozhovor – o práci, o dětech, o tom, co budeme dělat o víkendu. Ale Petr jen pokrčil rameny nebo odpověděl jednoslovně.

„Lucie, já… prostě to už nejde. Jsme spolu jen kvůli dětem. Já už necítím to, co dřív.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Všechno, co jsme spolu budovali – společné dovolené na Šumavě, večery u vína, hádky i smíření – bylo najednou pryč. Jen prázdnota a ticho.

„A co děti? Co jim řekneme?“ zašeptala jsem.

Petr se na mě konečně podíval. „Nevím. Ale nemůžeme jim lhát. Nechci, aby vyrůstaly v domě plném napětí.“

Ten večer jsem nespala. Ležela jsem v posteli vedle něj a poslouchala jeho dech. Přemýšlela jsem o tom, kdy se to mezi námi zlomilo. Bylo to po narození druhého syna? Nebo když jsem přišla o práci a začala být doma podrážděná? Nebo když Petr začal trávit víc času v práci a méně s námi?

Ráno bylo všechno jiné. Petr byl odtažitý, děti si hrály jako obvykle a já jsem měla pocit, že se dívám na svůj život skrz sklo. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegové si povídali o dovolených a já jsem jen automaticky přikyvovala.

Doma jsme s Petrem začali mluvit jen o praktických věcech – kdo vyzvedne děti ze školky, kdo nakoupí, kdo zaplatí složenky. Byli jsme jako dva spolubydlící, kteří se snaží vyhnout jeden druhému.

Jednoho večera přišla moje sestra Jana na návštěvu. Poznala hned, že je něco špatně.

„Co se děje?“ zeptala se potichu, když jsme seděly u čaje.

„Petr chce odejít,“ vyhrkla jsem a rozbrečela se.

Jana mě objala a nechala mě vyplakat. „To zvládneš, Luci. Jsi silnější, než si myslíš.“

Ale já jsem si silná nepřipadala. Každý den byl boj – ráno vstát, připravit snídani dětem, tvářit se normálně před sousedy i před rodiči. Máma mi volala každý den a ptala se, jestli je všechno v pořádku. Nechtěla jsem jí říct pravdu. Vždycky říkala: „Manželství je práce, Lucie. Musíte bojovat.“ Ale co když už není za co bojovat?

Jednou večer Petr přišel domů později než obvykle. Měl na sobě nový svetr a voněl jiným parfémem.

„Byl jsi s někým?“ zeptala jsem se přímo.

Zarazil se a pak jen kývl hlavou. „Ano. S Markétou z práce.“

V tu chvíli jsem cítila směs vzteku, smutku i úlevy. Najednou to dávalo smysl – jeho odtažitost, pozdní příchody domů, nové oblečení.

„Takže je konec?“

„Ano,“ řekl tiše.

Začalo nekonečné kolečko právníků, papírů a vysvětlování dětem. Syn plakal a ptal se, proč táta už nebude bydlet doma. Dcera mlčela a zavřela se do sebe.

Byly dny, kdy jsem měla chuť všechno vzdát. Kdy jsem seděla na balkoně s hrnkem kávy a dívala se na šedé paneláky kolem sebe a přemýšlela, jestli má ještě něco smysl.

Ale pak přišel den, kdy jsem šla s dětmi do parku na Pankráci a poprvé po dlouhé době jsem se zasmála. Viděla jsem je běhat po trávě a uvědomila si, že kvůli nim musím jít dál.

Začala jsem chodit na jógu do komunitního centra a poznala nové lidi – Hanku, která si prošla podobným rozchodem; Pavla, který přišel o práci a začal nový život jako dobrovolník; i starou paní Marii ze sousedství, která mi každý den popřála hezký den.

Pomalu jsem začala znovu nacházet samu sebe. Naučila jsem se být sama doma bez strachu z ticha. Naučila jsem se říkat ne věcem i lidem, kteří mi ubližovali. A hlavně – naučila jsem se odpouštět sama sobě.

Dnes už vím, že rozchod není konec světa. Je to začátek něčeho nového – i když to bolí a trvá to dlouho.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Co by bylo jinak, kdybychom spolu víc mluvili? Mohlo to dopadnout jinak? Nebo jsme prostě každý potřebovali najít svou vlastní cestu? Co myslíte vy?