Nejsem jen babička: Můj život mezi obětmi a mlčením

„Marie, nezapomeň, dneska má Honzík kroužek do pěti!“ volá na mě snacha Lucie mezi dveřmi, zatímco si už natahuje kabát. Ještě ani nedopila kávu, už je myšlenkami v práci. „A prosím tě, můžeš mu připravit svačinu? Včera si stěžoval, že měl málo sýra.“

Zůstávám stát v kuchyni, v ruce hrnek s vlažnou kávou. Dívám se na hodiny – je půl osmé ráno. Můj den právě začal a už vím, že nebude můj. V hlavě mi běží seznam úkolů: vyzvednout děti, nakoupit, uvařit, vyprat, pohlídat, uklidit. Všechno pro ně. Pro rodinu. Pro syna, pro snachu, pro vnoučata. Pro všechny – jen ne pro sebe.

Když jsem byla mladší, měla jsem sny. Chtěla jsem cestovat, naučit se malovat, chodit do divadla. Teď se mi zdá, že jediný svět, který znám, je ten mezi školou, obchodem a naším panelákem na Jižním Městě. Všechno ostatní je mlhavá vzpomínka.

„Babičko, proč jsi pořád doma?“ ptá se mě jednou večer Anička, když jí češu vlasy před spaním. „Ty nemáš žádné kamarádky?“

Zaskočí mě to. Kdy jsem naposledy byla s někým venku? S Jitkou jsme si kdysi volaly každý týden. Teď už ani nevím, jestli ještě žije v Praze. Všechno se to nějak rozplynulo v každodenním shonu.

Můj syn Petr přijde domů pozdě večer. „Mami, jsi zlatá, že nám tak pomáháš,“ říká a rychle mě políbí na tvář. „Bez tebe bychom to nezvládli.“

Vím to. Ale někdy mám pocit, že kdybych tu nebyla, prostě by si museli poradit jinak. Možná by Lucie musela skončit s přesčasy. Možná by Petr musel občas zůstat doma s dětmi. Ale já tu jsem – vždy připravená zachránit situaci.

Jednou večer sedím u televize a dívám se na starý český film. Hrdinka tam říká: „Život není jen o tom dávat.“ Najednou mi tečou slzy po tváři. Kdy jsem naposledy něco dostala já?

Začínám být unavená. Bolí mě záda, klouby už nejsou co bývaly. Ale nikdo se neptá, jak mi je. Všichni předpokládají, že babička vydrží všechno.

Jednoho dne přijde Lucie domů dřív a najde mě sedět u stolu s hlavou v dlaních.

„Je ti něco?“ ptá se.

Chvíli mlčím a pak ze mě vyhrkne: „Jsem unavená, Lucie. Už nemůžu pořád všechno zvládat sama.“

Dívá se na mě překvapeně. „Ale vždyť jsi nikdy nic neřekla…“

A právě to je ten problém. Nikdy jsem nic neřekla. Mlčela jsem a doufala, že si někdo všimne.

Začínám přemýšlet o tom, jak jsme v naší rodině zvyklí mlčet. Moje maminka taky nikdy neřekla tátovi, že je nešťastná. Prostě to vydržela. A já? Jdu stejnou cestou?

Další den ráno si sednu ke stolu s Petrem a Lucií.

„Musíme si promluvit,“ začnu nejistě.

Petr zvedne oči od mobilu: „Co se děje?“

„Potřebuju taky trochu času pro sebe,“ říkám tiše. „Nemůžu být pořád jen babička na zavolání.“

Chvíli je ticho. Pak Lucie řekne: „Ale my tě potřebujeme…“

„Já vím,“ přeruším ji. „Ale já potřebuju taky něco jiného než jen být k dispozici.“

Petr se zamračí: „A co máme dělat? Nemáme peníze na chůvu.“

Cítím výčitky i vztek zároveň. „To není jen o penězích,“ odpovídám. „Je to o respektu k tomu, že mám taky svůj život.“

Od té chvíle je doma napjatá atmosféra. Lucie je odtažitější, Petr se mnou mluví méně než dřív. Děti jsou zmatené – proč babička už nechodí každý den?

Začínám chodit na procházky do parku. Sedávám na lavičce a pozoruji lidi kolem sebe. Jednou potkám starou známou Jitku.

„Marie! To snad není možné!“ směje se a objímá mě.

Vyprávím jí svůj příběh a ona jen pokyvuje hlavou: „Víš kolik nás je takových? Celý život jsme tu pro druhé a pak zjistíme, že jsme samy.“

Začínáme se scházet častěji – na kávu, do kina, někdy jen tak na kus řeči. Pomalu si uvědomuji, že nejsem jen babička – jsem pořád žena, kamarádka, člověk s vlastními sny.

Doma se situace pomalu uklidňuje. Petr i Lucie si začínají víc vážit toho, co pro ně dělám – a když řeknu ne, už to není tragédie.

Ale někdy večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije stejně? Kolik z nás zapomnělo samy na sebe ve jménu rodiny? A kde je ta hranice mezi obětí a láskou?

Možná bychom o tom měly začít mluvit nahlas…

A vy? Kde končí vaše ochota dávat a kde začíná vaše vlastní štěstí? Je možné být dobrou babičkou i ženou zároveň?