Láska po čtyřicítce: Když mi vlastní dcera nedovolí žít

„Kde jsi byla tak dlouho?“ ozvalo se hned, jak jsem vešla do bytu. Klára stála v předsíni s rukama v bok, oči jí jiskřily výčitkami. „Byla jsem s kamarádkou na víně,“ zalhala jsem automaticky, i když jsem věděla, že mi stejně neuvěří. V hlavě mi ještě dozníval smích Pavla, jeho doteky, jeho slova. Po tolika letech samoty jsem konečně cítila, že žiju. Ale doma mě čekala jen ledová sprcha.

Klára je moje jediná dcera. Je jí dvacet čtyři a před rokem se vrátila domů po rozchodu s přítelem. Tehdy jsem ji objala a slíbila jí, že tady má vždycky místo. Jenže od té doby se náš byt změnil v bitevní pole. Každý můj krok sleduje, kontroluje, ptá se, kdy přijdu, s kým jsem byla. Jako bych byla puberťačka a ona moje matka.

„Mami, já to nechápu. Proč jsi poslední dobou pořád pryč? To ti nestačí být se mnou?“ vyčítala mi ten večer, když jsem si sundávala kabát. „Kláro, mám tě ráda, ale potřebuju taky svůj život,“ snažila jsem se vysvětlit. „Aha, takže už tě nezajímám? To je hezký.“ Práskla dveřmi do svého pokoje a já zůstala stát v kuchyni s pocitem viny.

Pavel je první muž po deseti letech, kterého jsem pustila blíž. Seznámili jsme se na kurzu italštiny v knihovně na Smíchově. Je mu padesát tři, je rozvedený a má dvě dospělé děti. S Pavlem je všechno jiné – smějeme se spolu, chodíme na procházky po náplavce, povídáme si dlouho do noci. Ale doma o něm nesmím ani ceknout.

Jednou večer jsem si dovolila přijít později. Klára seděla u stolu a čekala na mě s večeří. „Myslela jsem, že budeme jíst spolu,“ řekla tiše. „Promiň, zdržela jsem se.“ „U něj?“ zeptala se přímo. Mlčela jsem. „Víš co? Dělej si co chceš,“ řekla nakonec a odešla do svého pokoje.

Začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním domě. Každý telefonát s Pavlem jsem musela vést šeptem v koupelně, každé setkání plánovat jako tajnou misi. Připadala jsem si směšně – skoro padesátiletá ženská, která musí schovávat vlastní štěstí před vlastní dcerou.

Jednou v sobotu ráno jsem seděla u kávy a Klára přišla s vážným výrazem. „Mami, musíme si promluvit.“ Srdce mi bušilo až v krku. „Myslím, že bys měla přestat s tím chlapem.“ Zůstala jsem zaraženě sedět. „Proč?“ „Protože tě to mění! Už nejsi taková jako dřív. Jsi pořád pryč, nezajímáš se o mě.“

„Kláro,“ začala jsem opatrně, „já tě miluju, ale mám právo být šťastná.“ „A co já? Já nemám nikoho! Ty jsi jediná, kdo mi zbyl!“ vykřikla a rozplakala se.

Objala jsem ji a cítila její slzy na rameni. Bylo mi jí líto – vím, jaké to je být opuštěná. Ale zároveň jsem cítila vztek: proč mi nedovolí žít?

Následující týdny byly plné dusna. Klára se mnou skoro nemluvila, jen mlčky chodila po bytě a občas mi poslala vyčítavý pohled. Pavel mi navrhl, abych u něj přespala. Poprvé za dlouhou dobu jsem souhlasila.

Když jsem ráno přišla domů, našla jsem Kláru sedět na posteli s mým polštářem v náručí. „Myslela jsem, že už se nevrátíš,“ řekla tiše. Sedla jsem si vedle ní. „Kláro, já tě nikdy neopustím. Ale musíš pochopit, že mám právo na vlastní život.“

„Já vím…“ vzlykla. „Jen mám strach, že tě ztratím.“

„Nikdy mě neztratíš,“ ujistila jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu plakaly obě.

Ale situace se nezlepšila. Klára začala být ještě uzavřenější a já měla pocit, že žiju dva životy – jeden doma a jeden s Pavlem.

Jednoho dne Pavel navrhl: „Co kdybychom jeli na víkend na Šumavu? Jen my dva.“ Toužila jsem říct ano, ale bála jsem se reakce Kláry.

Večer jsem jí to oznámila u večeře. „Kláro, pojedu na víkend pryč.“ Mlčky položila vidličku a odešla od stolu.

Celý víkend jsem byla nervózní – užívala si chvíle s Pavlem, ale myšlenky mi pořád utíkaly k dceři. Po návratu mě čekalo ticho a prázdný byt – Klára odešla ke kamarádce.

Seděla jsem sama v kuchyni a poprvé mě napadlo: Co když nikdy nenajdeme cestu zpátky? Co když moje štěstí znamená její bolest?

Dnes už vím, že musím žít i pro sebe – jinak budu jen stínem matky i ženy.

Možná je čas položit si otázku: Máme právo na vlastní štěstí i tehdy, když tím zraňujeme ty nejbližší? Nebo je mateřská láska vždycky o oběti?