Když domov přestává být domovem: Vyznání dcery mezi dvěma světy

„To snad nemyslíš vážně, Lucie! Podívej se na ten nepořádek! Jak můžeš nechat děti takhle běhat po bytě?“ Mamčin hlas mě zasáhl jako ledová sprcha. Stála jsem v předsíni jejího panelákového bytu v Brně, v jedné ruce batoh, v druhé držela malého Matýska, který už natahoval k pláči. Eliška mezitím rozlila pití na koberec a já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá známý tlak – směs studu, vzteku a bezmoci.

„Mami, vždyť jsme právě přijeli. Děti jsou unavené z cesty…“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona už byla uprostřed uklízení, mumlala si pod nos něco o výchově a pořádku. Eliška se ke mně přitiskla a šeptla: „Maminko, proč je babička zlá?“

V tu chvíli jsem měla chuť sbalit věci a odjet zpátky do Prahy. Ale kam bych šla? Potřebovala jsem si odpočinout, potřebovala jsem máminu podporu. Místo toho jsem se cítila jako malá holka, která nikdy není dost dobrá.

Večer, když děti konečně usnuly v dětském pokoji, seděla jsem s mámou u stolu. Nalila mi čaj a chvíli bylo ticho. Pak začala: „Víš, Lucko, já to s tebou neměla lehké. Vždycky jsi byla tvrdohlavá. A teď… ty tvoje děti… Všechno je to na mě moc.“

„Mami, já vím, že to není jednoduché. Ale já se snažím. Jenže mám pocit, že ti nikdy nebudu dost dobrá.“

Zvedla oči od hrnku a podívala se na mě takovým tím pohledem, který mě vždycky rozbrečel už jako dítě. „Já jen chci, abys byla šťastná. Ale když tě vidím… pořád jen spěcháš, děti jsou rozjívené…“

„Možná bych potřebovala jen obejmout. Slyšet, že to zvládnu,“ zašeptala jsem.

Místo odpovědi si povzdechla a začala mluvit o tom, jak ona musela všechno zvládnout sama – tátu jsme ztratily brzy a ona pracovala ve dvou zaměstnáních. „Dnešní matky jsou rozmazlené,“ dodala nakonec.

V noci jsem nemohla spát. Slyšela jsem Matýska popotahovat ze spaní a Elišku mumlat ze sna. Přemýšlela jsem o tom, proč je pro mě tak těžké být tady doma. Proč mám pocit, že musím neustále něco dokazovat – mámě i sobě.

Ráno začalo stejně napjatě jako večer skončilo. Děti chtěly k snídani kakao, máma trvala na čaji. Eliška trucovala, Matýsek rozlil mléko. Máma zvýšila hlas: „Tohle by se za mých časů nestalo!“

„Mami, prosím tě…“ začala jsem zoufale.

„Nech mě! Já už na to nemám nervy!“ vybuchla máma a odešla do ložnice.

Seděla jsem v kuchyni mezi drobky a rozlitým mlékem a poprvé mě napadlo: Co když už sem nepatřím? Co když domov není místo, kam se můžu vracet?

Dopoledne jsme šli s dětmi ven na hřiště. Eliška se hned spřátelila s holčičkou od sousedů. Seděla jsem na lavičce a pozorovala je – jak jsou bezstarostné, jak jim stačí pár klacíků a písek ke štěstí. Přemýšlela jsem o tom, jestli jim dávám dost lásky. Jestli je chráním před tím napětím mezi mnou a mámou.

Když jsme se vrátili domů, máma už byla klidnější. Připravila oběd a chvíli bylo ticho. Pak najednou řekla: „Víš, Lucko… možná bych měla být vděčnější za to, že tu jste.“

Podívala jsem se na ni – poprvé za dlouhou dobu jsem v jejích očích viděla únavu i smutek. „Mami… já taky nejsem dokonalá. Ale snažím se.“

Seděly jsme tam spolu, každá ponořená do svých myšlenek. Věděla jsem, že některé věci už nikdy nezměním – máminu povahu ani své dětství. Ale možná můžu změnit to, jak budu vychovávat své děti. Možná nemusím být dokonalá dcera ani dokonalá matka – stačí být dost dobrá.

Když jsme večer balili věci na cestu zpět do Prahy, Eliška mě objala kolem krku: „Maminko, pojedeme zase někdy k babičce?“

Usmála jsem se přes slzy: „Možná ano… až budeme všichni připravení.“

A teď sedím ve vlaku a přemýšlím: Je možné chránit své děti před starými bolestmi rodiny? Dá se vůbec být dobrou dcerou i matkou zároveň? Co byste udělali vy na mém místě?