Vyhnala jsem syna a jeho ženu z domu: Jsem špatná matka?

„Tak už toho mám dost! Okamžitě vypadněte z mého bytu!“ křičela jsem, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Tomáš stál uprostřed obýváku, ruce zaťaté v pěst, Lucie se třásla a sbírala ze stolu klíče. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Nikdy bych nevěřila, že tohle někdy vyslovím. Ale bylo to silnější než já.

Všechno začalo před třemi lety, když Tomáš přišel s tím, že se s Lucií vezmou a budou bydlet u mě. Byla jsem ráda – vdova už deset let, samota mě tížila. Říkala jsem si, že aspoň bude doma živo. Jenže už první týdny ukázaly, že to nebude jednoduché. Lucie byla jiná než dívky, které Tomáš dřív přivedl domů. Byla tvrdohlavá, všechno muselo být po jejím. A Tomáš? Ten se změnil k nepoznání. Najednou byl podrážděný, hádavý, často na mě zvýšil hlas.

„Mami, proč jsi zase přestavila nádobí? Já to takhle nemám ráda,“ ozvala se Lucie jednoho večera. „To je můj byt,“ odpověděla jsem klidně, ale v duchu mě to bodlo. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domově.

Začaly hádky o maličkosti – o to, kdo koupí mléko, kdo vynese koš, kdo zaplatí elektřinu. Tomáš s Lucií si našli práci, ale peníze mi nikdy nedali. Prý šetří na vlastní bydlení. Jenže měsíce plynuly a nic se neměnilo. Naopak – začali si zvát kamarády, hlučné večírky byly na denním pořádku. Já se zavírala v ložnici a brečela do polštáře.

Jednou jsem přišla domů dřív z práce a našla Lucii, jak prohledává mou skříň. „Co tu děláš?“ zeptala jsem se ostře. „Jen jsem hledala deku,“ odpověděla bez mrknutí oka. Ale já věděla své. Začala jsem schovávat peněženku i šperky.

Tomáš byl čím dál odtažitější. Když jsem mu řekla, že bych ráda víc klidu, vybuchl: „Tak si najdi domov důchodců! My jsme mladí a chceme žít!“ Ta slova mě bolela víc než cokoliv jiného. Vždyť jsem mu obětovala celý život – rozvedla jsem se s jeho otcem kvůli jeho nevěrám, pracovala na dvě směny, abychom měli na školu i kroužky.

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor:

„Už mě ta tvoje matka štve,“ syčela Lucie.
„Vydrž to ještě pár měsíců, pak jí řekneme, že čekáme dítě a bude muset držet hubu,“ odpověděl Tomáš.

V tu chvíli mi došlo, že už nejsem vítaná ani potřebná. Byla jsem jen překážka v jejich plánech.

Začala jsem být nervózní, zapomínala jsem věci, v práci mi šéf naznačil, že bych si měla vzít volno. Ale kam bych šla? Domů nechtěla – tam na mě čekalo jen napětí a chlad.

Jednoho dne přišla Lucie s požadavkem: „Potřebujeme tvůj pokoj pro dítě.“
„A kde budu spát já?“ ptala jsem se tiše.
„To je tvůj problém,“ odsekla.

To byl poslední hřebíček do rakve. Celou noc jsem nespala a ráno jim oznámila: „Máte měsíc na to najít si něco vlastního.“

Následovaly týdny plné výčitek a hádek. Tomáš mi vyčítal sobectví: „Celý život jsi byla jen pro sebe! Nikdy jsi mi nic nedala!“ To už jsem nevydržela a křičela: „A co všechny ty roky? Co všechny ty oběti?“

Nakonec přišel ten den. Kufry u dveří, Lucie uraženě mlčela, Tomáš mi ani nepodal ruku. Práskly dveře a já zůstala sama.

První dny byly hrozné. Ticho bylo ohlušující. Chodila jsem po bytě a hledala jejich stopy – hrnek na stole, zapomenutý svetr… Volala jsem Tomášovi, ale nezvedal telefon.

Začala jsem pochybovat o sobě. Jsem opravdu tak špatná matka? Měla jsem vydržet víc? Nebo je někdy správné myslet i na sebe?

Dnes sedím u okna a dívám se na prázdnou ulici pod sebou. Sousedka paní Novotná mi říká: „Marie, udělala jste dobře! Oni vás jen využívali.“ Ale já nevím… Srdce mi říká jedno a rozum druhé.

Možná jednou Tomáš pochopí… Možná mi odpustí… Ale co když ne?

Udělala jsem správně? Nebo jsem jen selhala jako matka? Co byste udělali vy na mém místě?