Když se táta ztrácí: Příběh o rozvodu, dětech a ztracených snech

„Mami, proč táta zase nepřišel?“ zeptal se mě Honzík, když jsme seděli u stolu a na jeho talíři chladla polévka. Sára, jeho mladší sestra, už dávno přestala věřit, že táta dorazí včas. Vždycky se snažím najít nějakou omluvu, ale dnes už mi došly nápady. Jen jsem ho pohladila po vlasech a řekla: „Možná měl moc práce, zlato.“

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím jako rozvedená matka dvou dětí v paneláku na pražském sídlišti. S Petrem jsme byli spolu deset let. Všichni naši známí nás považovali za ideální pár – on pracoval jako projektant, já učila na základce. Když jsme se rozhodli pro rozvod, bylo to po měsících hádek a ticha. Ale oba jsme věřili, že kvůli dětem zůstaneme tým.

Soudkyně při rozvodovém řízení byla přísná, ale spravedlivá. „Pane Nováku, jste ochoten podílet se na výchově dětí napůl?“ zeptala se Petra. „Samozřejmě,“ odpověděl bez zaváhání. Jeho advokátka, paní Dvořáková, malovala obraz oddaného otce, který bude děti vyzvedávat ze školky, vařit jim večeře a číst pohádky na dobrou noc. Já tomu chtěla věřit.

První týdny po rozvodu byly zvláštní. Děti byly zmatené, ale Petr se snažil. Každý druhý víkend si je bral k sobě do svého nového bytu v Modřanech. Volal mi s dotazy: „Lucie, jak dlouho vaříš těstoviny? A co Sára snídá nejradši?“ Bylo to dojemné a já doufala, že to zvládneme.

Jenže pak přišel podzim a s ním i první problémy. Petr začal rušit víkendy s dětmi. „Promiň, mám moc práce,“ psal mi zprávy pozdě večer. Jednou mi dokonce zavolal: „Lucie, já to prostě nestíhám. Ty děti mě vysávají. Nechápu, jak to zvládáš každý den.“

Začala jsem být unavená z neustálého vysvětlování dětem, proč táta zase nemůže přijít. Honzík se uzavíral do sebe a Sára začala být vzteklá. Jednoho večera jsem slyšela Honzíka plakat do polštáře: „Proč už mě táta nemá rád?“ To mě zlomilo.

Jednou jsem se rozhodla Petrovi zavolat a říct mu všechno narovinu. „Petře, děti tě potřebují. Nemůžeš je pořád zklamávat.“ On jen mlčel a pak tiše řekl: „Já vím, ale já už nevím, kdo vlastně jsem. Bez tebe… bez rodiny… je to všechno těžší, než jsem čekal.“

Začali jsme se hádat častěji než za manželství. Petr mi vyčítal, že jsem mu vzala děti i jeho starý život. Já mu zase vyčítala jeho nezodpovědnost. Děti byly svědky našich hádek přes telefon i na chodbě před bytem.

Jednoho dne přišel Honzík ze školy s poznámkou od učitelky: „Je poslední dobou smutný a nesoustředěný.“ Sedla jsem si k němu na postel a zeptala se: „Co tě trápí?“ On jen šeptl: „Chci být zase všichni spolu.“

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne a poradí mi, jak dětem vysvětlit Petrovu nepřítomnost bez toho, abych ho očerňovala. Psycholožka mi řekla: „Děti potřebují pravdu přiměřenou jejich věku. Ale hlavně potřebují cítit jistotu a lásku.“

Začala jsem s dětmi mluvit otevřeněji. Řekla jsem jim: „Táta vás má rád, ale někdy je pro dospělé těžké zvládnout všechny povinnosti.“ Honzík se na mě podíval s nedůvěrou: „A proč tobě to jde?“ Na to jsem neměla odpověď.

Petr se mezitím začal stahovat do sebe. Přestal volat i psát. Děti mu kreslily obrázky a chtěly mu je poslat poštou. Když jsem mu je jednou přinesla osobně, otevřel mi ve dveřích v županu a s kruhy pod očima. „Promiň, Lucie… já prostě nevím, jak být táta naplno.“

Začala jsem si všímat pohledů sousedů i poznámek kolegyň ve škole: „To je ten Novák? Prej se úplně sesypal po rozvodu.“ Lidé mají rádi příběhy o selháních druhých.

Jednoho večera mi volala Petrova matka paní Nováková: „Lucie, prosím tě, co se s Petrem děje? Nevolá mi, nechodí ani za námi.“ Vysvětlila jsem jí situaci a ona jen povzdechla: „Nikdy nebyl silný v každodenních věcech… vždycky utíkal před odpovědností.“

Začala jsem si připadat jako jediný dospělý v rodině. Musela jsem být silná pro děti i pro sebe. Někdy večer, když děti spaly, seděla jsem u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, kde jsme udělali chybu.

Jednou za mnou přišel Honzík s otázkou: „Mami, myslíš, že táta někdy přijde zpátky?“ Objala jsem ho a řekla: „Nevím, zlato. Ale my dva tu budeme vždycky spolu.“

Někdy si říkám – co je horší? Když děti mají tátu jen napůl nebo když ho nemají vůbec? A může člověk opravdu změnit svou povahu kvůli dětem? Co myslíte vy?