Když děti odejdou: Příběh osamělosti na důchodě

„Mami, já fakt nemám čas. Zuzanka má angličtinu, Honzík trénink a já musím ještě dodělat prezentaci do práce. Zavolám ti o víkendu, ano?“ Telefon v ruce mi ztěžkne, když slyším hlas své dcery Lenky. Je to už potřetí tento týden, co mi slíbila zavolat později. Vím, že má svůj život, ale v srdci mě bodne bolest, kterou neumím utišit. Položím mobil na stůl a v kuchyni se rozhostí ticho, které je slyšet až do ložnice.

Sedím u okna a pozoruji šedivý dvorek paneláku na pražském sídlišti. Když jsem byla mladá, představovala jsem si stáří jinak. Myslela jsem, že budu péct buchty pro vnoučata, vyprávět jim pohádky a s dětmi jezdit na chalupu. Místo toho tu sedím sama. Manžel mi zemřel před pěti lety a od té doby se vše změnilo. Děti – Lenka i Petr – mají své rodiny, své starosti. A já? Jsem tu jen jako jméno na displeji telefonu.

Vzpomínám na dobu, kdy byly děti malé. Každý den jsem pro ně vařila, prala, pomáhala s úkoly. Když měl Petr horečku, nespala jsem celou noc. Když Lenka brečela kvůli prvnímu rozchodu, držela jsem ji v náručí a šeptala jí do vlasů, že všechno bude dobré. Vždycky jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě. Teď mám pocit, že už o mě nikdo nestojí.

Z myšlenek mě vytrhne zvonek. Srdce mi poskočí – snad někdo z dětí? Ale ne, je to sousedka paní Novotná. „Dobrý den, paní Hrdličková, nemáte trochu cukru? Došel mi a zrovna peču bábovku.“ Usměju se a pozvu ji dál. Chvíli si povídáme o počasí a o tom, jak je dneska těžké udržet kontakt s mladými. „Moje dcera bydlí v Brně,“ povzdechne si paní Novotná. „Vidíme se jednou za měsíc.“ Najednou cítím zvláštní úlevu – nejsem v tom sama.

Když odejde, sednu si zpátky ke stolu a začnu psát dopis Lence. Papír se mi třese v ruce: „Milá Leničko, chybíš mi. Vím, že máš hodně práce a děti tě potřebují, ale někdy bych byla ráda, kdybys přišla jen tak na kávu. Jsem tu pořád pro tebe…“ Slzy mi stékají po tváři a kapou na papír. Nakonec dopis roztrhám – nechci být za ufňukanou matku.

Večer se snažím zabavit televizí, ale myšlenky mi stále utíkají k dětem. Proč je tak těžké najít si čas na vlastní mámu? Vždyť já bych pro ně udělala cokoliv! Vzpomenu si na rozhovor s Petrem před měsícem:

„Mami, já vím, že jsi sama… Ale my teď fakt nestíháme. Možná až budou děti větší…“

„A co když už tu pak nebudu?“ vyklouzlo mi tehdy zoufale.

Petr se zarazil a pak rychle změnil téma.

Další den ráno se rozhodnu jít ven – aspoň na chvíli mezi lidi. V parku potkám starého známého pana Dvořáka. „Jak se máte, paní Hrdličková?“ ptá se laskavě.

„Upřímně? Cítím se opuštěná,“ přiznám.

Přikývne: „To znám. Syn žije v Plzni a dcera v zahraničí. Ale víte co? Začal jsem chodit do klubu seniorů na radnici. Hrajeme tam šachy a občas jedeme na výlet.“

Doma dlouho přemýšlím nad jeho slovy. Možná bych měla taky zkusit něco nového? Vždyť čekat jen na děti je jako čekat na zázrak.

Odpoledne mi volá Lenka: „Mami, promiň, že jsem se neozvala dřív… Zuzanka měla angínu a já byla úplně vyřízená.“

„To je v pořádku,“ odpovím tiše.

„Přijedeme příští víkend na oběd, ano?“

Srdce mi poskočí radostí i smutkem zároveň – proč musí být každé setkání tak vzácné?

Celý týden uklízím byt a peču koláč podle receptu své maminky. Když konečně přijedou, Zuzanka hned běží k televizi a Honzík si hraje s mobilem. Lenka sedí u stolu a povídá o práci. Snažím se zapojit do hovoru, ale mám pocit, že jsem tu jen jako kulisa.

Po obědě se ptám: „Nezůstali byste ještě chvíli? Mohli bychom si zahrát člověče nezlob se…“

Lenka se omluví: „Musíme jet k tchýni.“

Když za nimi zavřu dveře, zůstane po nich jen vůně koláče a prázdno v srdci.

Večer sedím u stolu a píšu si deník:

„Možná jsem udělala chybu, že jsem celý život žila jen pro děti. Zapomněla jsem myslet na sebe – na své sny a přání. Teď už je pozdě začínat znovu? Nebo ještě není všemu konec?“

Dívám se z okna do tmy a přemýšlím: Je chyba ve mně? Nebo je dnešní svět prostě jiný? Máme právo chtít od svých dětí víc? Co byste udělali vy na mém místě?