Ztracený syn: Honza a tajemství rodiny Novotných

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?!“ křičel jsem na mámu, zatímco déšť bubnoval na okno našeho panelákového bytu v Jihlavě. V ruce jsem svíral pomačkaný dopis, který jsem náhodou našel v šuplíku pod starými účty. „Honzo, já… já jsem tě chtěla chránit,“ šeptala máma a slzy jí stékaly po tvářích. Táta stál opodál, ruce v kapsách, pohled upřený do země. V tu chvíli jsem věděl, že už nic nebude jako dřív.

Bylo mi dvacet pět a celý život jsem si myslel, že Novotní jsou moje pravá rodina. Všechno se změnilo tím jediným listem papíru – rozhodnutím o adopci, podepsaným jmény, která mi nic neříkala. Najednou mi začalo docházet, proč jsem byl vždycky jiný. Proč jsem měl tmavší vlasy než máma i táta, proč jsem nikdy nezapadal do rodinných historek o dědečkovi z Moravy nebo babičce z Třebíče.

Ten večer jsme se hádali dlouho do noci. „Měli jsme ti to říct, ale báli jsme se, že tě ztratíme,“ vzlykala máma. „Chtěli jsme tě ochránit před bolestí.“ Ale já už bolest cítil. Každé slovo mě bodalo do srdce. „Kdo jsou moji skuteční rodiče?“ ptal jsem se znovu a znovu. Odpovědi byly vyhýbavé, plné strachu a výčitek.

Následující týdny byly jako zlý sen. V práci v knihovně jsem nebyl schopný se soustředit, doma panovalo ticho a napětí. Kamarádka Petra si všimla, že se něco děje. „Honzo, co je s tebou? Jsi bledý jak stěna.“ Nechtěl jsem jí to říct, ale nakonec ze mě všechno vypadlo. Petra mě objala a řekla: „Musíš zjistit pravdu. Jinak tě to bude pronásledovat celý život.“

Začal jsem pátrat. Procházel jsem staré dokumenty, volal na úřady, psal dopisy na matriku v Brně, kde podle papírů proběhla adopce. Každý úředník byl další překážkou – „To nemůžeme sdělit bez souhlasu rodičů,“ „Musíte podat oficiální žádost.“ Ale já se nevzdával.

Jednoho dne mi přišel dopis od paní z matriky: „Vážený pane Novotný, na základě Vaší žádosti Vám sdělujeme, že Vaše biologická matka se jmenuje Alena Dvořáková a žije v Brně.“ Srdce mi bušilo jako splašené. Alena Dvořáková… To jméno mi nic neříkalo, ale bylo moje.

Rozhodl jsem se jet do Brna. Máma s tátou mě prosili, abych to nedělal. „Honzo, co když tě odmítne? Co když zjistíš něco, co nechceš vědět?“ Ale já už nemohl couvnout.

Cesta vlakem byla nekonečná. V hlavě mi vířily otázky: Proč mě dala pryč? Jaká je? Má další děti? Bude mě chtít poznat? Když jsem vystoupil na hlavním nádraží, třásly se mi ruce.

Na adrese v Žabovřeskách mě přivítala starší paní s laskavýma očima. „Dobrý den… já hledám paní Alenu Dvořákovou.“ Chvíli si mě prohlížela a pak řekla: „To jsem já.“

„Jmenuju se Honza… Honza Novotný,“ začal jsem nejistě. „Myslím… myslím, že jste moje matka.“

Alena zbledla a posadila se na lavičku před domem. „Já věděla, že ten den přijde,“ zašeptala. Pozvala mě dovnitř a pomalu mi vyprávěla svůj příběh. Byla mladá studentka medicíny, když otěhotněla s mužem, který ji opustil. Její rodiče ji donutili dát dítě k adopci – prý ostuda pro rodinu.

„Myslela jsem na tebe každý den,“ řekla Alena a po tváři jí stékaly slzy. „Nikdy jsem tě nepřestala milovat.“

Seděli jsme spolu hodiny a povídali si o všem možném – o jejím životě, o mně, o tom, co jsme oba ztratili. Zjistil jsem, že mám nevlastního bratra Tomáše a sestru Kláru. Oba byli překvapení, ale přijali mě mezi sebe s otevřenou náručí.

Ale návrat domů byl těžký. Máma s tátou byli zranění a uražení. „Takže už nejsme tvoje rodina?“ ptala se máma se zlomeným hlasem. „Jste,“ odpověděl jsem upřímně, „ale potřebuju znát i tu druhou část sebe.“

Začaly hádky – táta mi vyčítal nevděčnost, máma plakala celé noci. Petra mi radila trpělivost: „Dej jim čas. Oni tě milují.“ Ale já měl pocit, že stojím mezi dvěma světy a nevím, kam patřím.

Jednou večer přišla máma do mého pokoje a tiše si sedla na postel vedle mě. „Promiň mi to všechno,“ řekla tiše. „Chtěla jsem být tou nejlepší mámou… ale bála jsem se.“ Objali jsme se a oba plakali.

Dnes už mám kontakt s oběma rodinami. S Alenou si voláme každý týden, jezdím za ní i za sourozenci do Brna. S mámou a tátou jsme si postupně odpustili a začali znovu budovat důvěru.

Někdy ale stále přemýšlím: Může člověk opravdu patřit ke dvěma rodinám najednou? A co vlastně znamená být synem – je to krev, nebo láska?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec najít rovnováha mezi minulostí a přítomností?