Tchyně mi ničila život, ale osud jí to vrátil: Příběh o bolesti, odpuštění a spravedlnosti
„Jano, ty jsi zase spálila ten štrúdl! To snad není možné, co jsi to za hospodyni?“ Marie stála v naší kuchyni s rukama v bok a její hlas se nesl celým bytem. Bylo sobotní odpoledne a já jsem se snažila připravit rodinný oběd. Marek seděl v obýváku, tvářil se provinile a dělal, že něco hledá v mobilu. V tu chvíli jsem měla chuť všechno hodit do koše a odejít. Ale nemohla jsem. Už čtrnáct let jsem byla vdaná za Marka a stejně dlouho jsem bojovala o kousek respektu od jeho matky.
Marie byla typická česká tchyně – všechno věděla nejlíp, všechno muselo být podle ní. Když jsme si s Markem pořídili byt na okraji Prahy, přišla nám „pomáhat“ s rekonstrukcí. Ve skutečnosti ale rozhodovala o každé dlaždičce, zácloně i barvě stěn. Když se nám narodila dcera Anička, Marie se k nám nastěhovala „na pár týdnů“, které se protáhly na půl roku. Každý den komentovala, jak Aničku kojím, jak ji oblékám, jak ji uspávám. „Za nás bys takhle dítě nikdy nenechala brečet,“ říkala mi a já měla pocit, že selhávám jako matka i manželka.
Marek byl vždycky klidný, vyrovnaný muž. Ale když šlo o jeho matku, stáhl se do sebe. „Víš, jaká je,“ říkal mi tiše večer v ložnici. „Nechci se s ní hádat.“ Jenže já jsem se hádala pořád – s ní i sama se sebou. Proč mě nemůže přijmout? Proč mě pořád ponižuje před dcerou? Proč Marek nikdy neřekne dost?
Jednou večer jsem seděla na balkoně s vínem a slzami v očích. Anička už spala a Marek byl na služební cestě. Marie přišla za mnou. „Víš, Jano,“ začala tiše, „já jsem taky měla těžkou tchyni. Ale nikdy jsem si nedovolila jí odporovat.“ Podívala jsem se na ni a poprvé v životě jsem v jejích očích zahlédla něco jako smutek. „A možná proto jsem taková na tebe,“ dodala a odešla.
Jenže druhý den bylo všechno při starém. Marie kritizovala můj guláš, smála se mým plánům vrátit se do práce a před Aničkou mě shazovala: „Maminka je dneska zase nervózní, viď?“ Byla jsem vyčerpaná. Přestala jsem zvát kamarádky domů, styděla jsem se za svůj život. Moje vlastní máma mi říkala: „Jano, musíš si dupnout!“ Ale já už neměla sílu.
Pak přišel zlom. Marie začala být unavená, zapomínala věci, několikrát upadla. Lékaři jí diagnostikovali Parkinsonovu chorobu. Najednou byla zlostná méně, spíš smutná a bezradná. Marek byl zdrcený a já… já cítila zvláštní směs lítosti a zadostiučinění. Bylo to kruté, ale nemohla jsem si pomoct.
Jednoho večera jsme seděli všichni u stolu. Marie se pokusila nakrájet chleba a nůž jí vypadl z ruky. Podívala se na mě s očima plnýma slz: „Jano… já už nic nezvládnu.“ V tu chvíli mi došlo, že teď je ona ta slabá a já mám moc jí pomoci – nebo ji nechat padnout.
Marek mě poprosil: „Prosím tě, pomoz jí. Já to sám nezvládnu.“ Vzpomněla jsem si na všechny ty roky bolesti a ponížení. Ale taky na to, jak mi kdysi řekla o své vlastní tchyni. Možná je to koloběh života – možná jsme všechny jen oběti svých strachů a nejistot.
Začala jsem Marii pomáhat – s vařením, oblékáním, dokonce i s hygienou. Bylo to těžké. Někdy byla vděčná, jindy protivná jako dřív. Ale mezi námi vzniklo něco nového – tiché spojenectví dvou žen, které si navzájem ublížily a teď spolu musí žít dál.
Jednou večer mi Marie řekla: „Jano… promiň mi všechno zlé. Já jsem jen nechtěla být sama.“ Poprvé mě objala.
Dnes už je Marie upoutaná na lůžko a já ji chodím navštěvovat do domova pro seniory. Někdy spolu mlčíme, někdy vzpomínáme na staré časy. Marek je mi vděčný a Anička už chápe, proč byla babička taková.
Někdy přemýšlím: Opravdu platí, že co zaseješ, to sklidíš? Nebo jsme všichni jen oběti svých vlastních bolestí? Dokážeme odpustit těm, kteří nám nejvíc ublížili? Co byste udělali vy na mém místě?