Dědictví ticha: Jak jsem se odvážila promluvit s babičkou o jejím bytě

„Ela, pojď sem, potřebuju podat deku,“ ozvalo se z ložnice. V ruce jsem držela hrnek s čajem a v hlavě mi vířily myšlenky. Už několik dní jsem se odhodlávala k rozhovoru, který mi svíral hrdlo. Babička ležela na posteli, její ruce byly tenké jako větvičky a oči měla zavřené. „Hned jsem u tebe, babi,“ odpověděla jsem a snažila se, aby můj hlas nezradil nervozitu.

Když jsem jí přehodila deku přes ramena, chytla mě za ruku. „Eliško, co tě trápí? Jsi poslední dobou nějaká zamyšlená.“ Její hlas byl slabý, ale pohled pronikavý. V tu chvíli jsem měla chuť všechno vyklopit. Ale jak? Jak mám říct ženě, která mě vychovala, že bych chtěla její byt? Že bych chtěla, aby mi ho odkázala ještě za života?

V kuchyni jsem si sedla ke stolu a dívala se na starý porcelánový servis, který pamatuje ještě první republiku. Všechno v tom bytě dýchalo minulostí – tapety s květinovým vzorem, těžké závěsy, fotografie dědy v uniformě. Byt na Letné byl pro naši rodinu vždycky symbolem stability. A teď jsem já ta, kdo by ho chtěl získat. Je to sobecké?

Moje máma mi už několikrát řekla: „Ela, ty jsi ta jediná, kdo za babičkou chodí. Tvoje teta Jana se ukáže jednou za měsíc a tvůj bratranec Tomáš jen když potřebuje peníze.“ Ale stejně ve mně hlodaly pochybnosti. Co když si budou myslet, že jsem vypočítavá? Co když babičku raním?

Jednoho večera jsme seděly s babičkou u televize. Venku pršelo a v bytě bylo ticho přerušované jen šuměním deště na parapetu. „Babi,“ začala jsem opatrně, „přemýšlela jsi někdy o tom, co bude s bytem?“ Babička se na mě podívala a chvíli mlčela. „Víš, Eliško, tenhle byt je celý můj život. Ale vím, že už tu dlouho nebudu.“

Cítila jsem, jak mi buší srdce. „Já… já bych si moc přála tu zůstat. Starat se o všechno tak jako doteď. Vím, že je to těžké téma…“

Babička mě pohladila po ruce. „Já vím, že bys tu byla šťastná. Ale co tvoje máma? Co Jana? Nebudou ti to mít za zlé?“

„Mami to nevadí,“ zalhala jsem trochu. „A Jana… ona má svůj dům v Říčanech.“

Babička se zamyslela. „Víš, Eliško, já ti věřím. Ale nechci, aby ses kvůli tomu hádala s rodinou.“

Další dny byly plné napětí. Teta Jana mi volala: „Ela, slyšela jsem, že chceš po babičce byt! To si snad děláš srandu? Vždyť jsme rodina!“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že to není jen o majetku, ale o domově. Ona ale křičela do telefonu: „Ty jsi vždycky byla ta oblíbená! Všechno chceš pro sebe!“

Maminka mě objala: „Neboj se, Eliško. Udělala jsi pro babičku víc než kdokoliv jiný.“ Ale já cítila vinu i úlevu zároveň.

Jednou večer jsem přišla k babičce a našla ji sedět u stolu s notářskými papíry. „Rozhodla jsem se,“ řekla tiše. „Byt bude tvůj. Ale slib mi jedno – že nikdy nezapomeneš na rodinu.“

Podepsala papíry a já měla slzy v očích. Věděla jsem, že tímhle okamžikem se všechno změní. Teta Jana přestala na čas mluvit nejen se mnou, ale i s mámou. Bratranec Tomáš mi napsal zlostnou zprávu na Facebooku: „Doufám, že ti ten byt zhořkne v krku.“

Ale já věděla své. Každý den jsem dál chodila za babičkou – teď už spíš sedět u její postele a držet ji za ruku. Byt byl najednou plný napětí i smutku.

Když babička odešla, seděla jsem v jejím křesle a dívala se z okna na Prahu zalitou ranním světlem. Byt byl můj – ale za jakou cenu?

Někdy si říkám: Udělala jsem správně? Je možné získat domov a neztratit rodinu? Co byste udělali vy na mém místě?