Nový začátek pro Hanu: Když matka konečně myslí na sebe

„Mami, ty se snad zbláznila!“ křičela na mě Lucie, když jsem jí oznámila, že si chci koupit malý penzion na Šumavě. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Ještě před měsícem bych si nikdy nedovolila ani pomyslet na to, že bych udělala něco jen pro sebe. Celý život jsem byla tou, která vaří, pere, utírá slzy a zapomíná na vlastní sny. Ale teď, když jsou děti pryč a já dostala nečekané dědictví od tety Boženy, mám pocit, že se mi otevřely dveře do jiného světa.

„Lucie, já už nechci jen čekat, až mě někdo bude potřebovat. Chci zkusit žít i pro sebe,“ řekla jsem tiše a dívala se na svou dceru, která se tvářila jako by jí někdo ublížil. Syn Tomáš jen mlčky seděl u stolu a vyhýbal se mému pohledu. Vždycky byl ten klidnější, ale teď jsem cítila jeho napětí ve vzduchu.

„A co táta? Co rodina? Vždyť jsi vždycky říkala, že rodina je nejdůležitější!“ vyhrkla Lucie a v očích se jí zaleskly slzy. V tu chvíli jsem měla chuť všechno vzdát. Vždyť jsem je vychovala sama, když nás jejich otec opustil kvůli jiné ženě. Byla jsem jim mámou i tátou, oporou i služkou. A teď, když už mě nepotřebují, mám právo chtít něco pro sebe?

Vzpomněla jsem si na dlouhé večery, kdy jsem seděla u okna a dívala se na prázdnou ulici. Děti byly na studiích v Praze a já si připadala jako nepotřebný kus nábytku. Kamarádky měly své životy, některé už vnoučata. Já měla jen ticho a prázdné pokoje.

Když přišel dopis od notáře, nevěřila jsem vlastním očím. Teta Božena byla podivínka, žila sama v malém domku na Šumavě a s rodinou moc nekomunikovala. Ale vždycky říkala: „Haničko, nikdy nezapomeň snít.“ Teď mi odkázala peníze a starý dům s pozemkem. Bylo to jako znamení.

První noc po té hádce jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když to nezvládnu? Co když mě děti budou nenávidět? Ale pak jsem si vzpomněla na tichý smutek ve svém srdci – ten pocit, že už nejsem potřebná.

Ráno jsem sbalila pár věcí a jela se na Šumavu podívat. Dům byl starý, ale měl duši. Všude vonělo dřevem a zahrada byla zarostlá kopretinami. Stála jsem u plotu a poprvé po letech cítila radost. Sousedka paní Novotná mě pozvala na kafe a hned se ptala: „Vy jste ta Hanka z Prahy? Božena o vás často mluvila.“

Začala jsem plánovat rekonstrukci. Peníze z dědictví by stačily na opravy i na rozjezd malého penzionu. Chtěla jsem místo, kde budou lidé nacházet klid – možná i jiné ženy jako já.

Doma v Praze to ale vřelo. Lucie mi volala každý večer: „Mami, proč nám to děláš? Proč chceš odejít?“ Tomáš byl zdrženlivější: „Mami, jestli to chceš zkusit, udělej to. Ale nezapomeň, že tě máme rádi.“

Bylo těžké slyšet výčitky od vlastních dětí. Připadala jsem si sobecká. Ale zároveň jsem věděla, že pokud to neudělám teď, už nikdy nebudu mít odvahu.

První týdny byly náročné. Řemeslníci byli nespolehliví, sousedé zvědaví a já unavená jako nikdy předtím. Ale každý večer jsem seděla na zápraží s hrnkem čaje a dívala se do lesa. Začala jsem psát deník – poprvé v životě.

Jednou přijela Lucie nečekaně na víkend. Seděla mlčky v kuchyni a pozorovala mě při vaření. „Mami… promiň,“ řekla najednou tiše. „Já jen… bojím se, že tě ztratím.“ Objala jsem ji a obě jsme plakaly.

Tomáš přijel později s přítelkyní Janou. Pomáhali mi natírat plot a večer jsme grilovali buřty u ohně. Poprvé po dlouhé době jsme byli spolu jako rodina – ale jinak než dřív.

Penzion jsme otevřeli na jaře. První hosté byli manželé z Plzně, kteří hledali klid po rozvodu. Povídali jsme si dlouho do noci o životě a já si uvědomila, že nejsem jediná, kdo hledá nový začátek.

Dnes už vím, že být matkou neznamená zapomenout na sebe. Moje děti mě mají pořád rády – možná víc než dřív, protože vidí jejich mámu šťastnou.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Mám právo být šťastná i bez nich? Nebo je mateřská láska opravdu jen o obětování?

Co si o tom myslíte vy?