Návrh od cizince: Příběh o lítosti a lekcích života

„Tohle přece nemůžeš myslet vážně, Terezo!“ křičela na mě máma přes stůl v kuchyni, zatímco déšť bubnoval na okno a v televizi běžely zprávy o další nehodě na D1. V ruce jsem svírala prsten, který mi před hodinou navlékl na prst Tomáš – muž, kterého jsem poznala teprve včera večer v baru U Tří lvů. Jeho hlas mi ještě zněl v uších: „Terezo, pojďme to zkusit. Život je krátký.“ A já, opilá nejen vínem, ale i pocitem, že mi život utíká mezi prsty, jsem kývla.

Nikdy jsem nebyla typ, co by dělal bláznivé věci. Pracovala jsem jako účetní v malé firmě na Smíchově, žila jsem s mámou a mladším bratrem Filipem v paneláku na Jižním Městě. Každý den stejný – ráno tramvají do práce, večer domů, večeře, televize, spát. Kamarádky se mi smály, že jsem usedlá ještě dřív než naše babičky. Ale ten večer bylo všechno jinak.

„Terezo, prosím tě, vždyť ho vůbec neznáš! Co když je to nějaký podvodník?“ Máma byla rudá vzteky a Filip se snažil tvářit nezúčastněně, ale viděla jsem, jak se mu třesou ruce. „Mami, já vím, že je to šílené,“ snažila jsem se vysvětlit, „ale já už nechci žít pořád stejně. Chci něco cítit! Chci žít!“

Tomáš byl jiný než všichni muži, které jsem kdy potkala. Měl jiskru v oku a smál se tak nahlas, že se za ním otáčeli lidé. V baru mě oslovil s tím nejhloupějším vtípkem o účetních a já se poprvé po letech opravdu zasmála. Povídali jsme si do rána o všem možném – o jeho snech cestovat po světě, o mém strachu z toho, že mi ujíždí vlak. Když mě ráno doprovodil domů a před domem mě požádal o ruku, připadala jsem si jako hrdinka z filmu.

Jenže ráno bylo všechno jiné. Máma mi připomněla všechny ty příběhy o podvodnících z internetu a Filip se mě ptal, jestli si vůbec pamatuju jeho příjmení. „Tomáš Novotný,“ odpověděla jsem nejistě. „A co dělá? Kde bydlí? Má rodinu?“ ptal se Filip dál. Najednou mi došlo, že vlastně nevím skoro nic.

Přesto jsem Tomášovi napsala zprávu: „Chci tě vidět. Potřebuju si promluvit.“ Odpověděl okamžitě: „Přijdu za tebou v šest.“ Celý den jsem byla nervózní. V práci jsem udělala chybu ve výplatách a šéfová na mě křičela: „Terezo, co se to s tebou děje?“ Neměla jsem odpověď.

Když Tomáš přišel, máma ho pozvala na kávu a seděli jsme všichni u stolu jako při nějakém výslechu. „Takže vy jste požádal mou dceru o ruku po jedné noci?“ začala máma ostře. Tomáš se usmál: „Vím, že to zní bláznivě. Ale já už nechci čekat. V životě jsem udělal spoustu chyb a nechci promarnit další šanci.“

Filip se ho zeptal: „A co vaše rodina? Vědí o tom?“ Tomáš sklopil oči: „S rodiči nemluvím už roky. Po smrti bratra jsme se rozhádali.“ V tu chvíli jsem poprvé zahlédla stín v jeho očích.

Po jeho odchodu jsme s mámou seděly dlouho mlčky. „Terezo,“ řekla nakonec tiše, „já ti přeju štěstí. Ale bojím se o tebe.“

Další dny byly jako ve snu i v noční můře zároveň. Tomáš mě bral na výlety – jednou jsme jeli vlakem do Kutné Hory jen tak bez plánu. Povídali jsme si o všem možném, ale když přišla řeč na budoucnost nebo peníze, vždycky změnil téma. Začala jsem být nervózní.

Jednou večer mi zavolala jeho bývalá přítelkyně Jana. „Terezo, promiň, že ti volám,“ začala opatrně, „ale Tomáš… on není takový, jak se zdá.“ Srdce mi bušilo až v krku. Jana mi vyprávěla o jeho dluzích a útěcích před odpovědností. „On umí být okouzlující… ale když přijde na vážné věci, uteče.“

Chtěla jsem tomu nevěřit. Ale když jsem Tomáše konfrontovala, jen pokrčil rameny: „Každý máme nějakou minulost.“

Začaly hádky – kvůli penězům, kvůli plánům na společné bydlení. Máma mi nabízela pomoc: „Můžeš tu zůstat tak dlouho, jak budeš chtít.“ Ale já byla tvrdohlavá.

Jednoho dne Tomáš prostě zmizel. Nechal mi jen krátký vzkaz: „Promiň. Nejsem ten pravý.“

Seděla jsem v kuchyni nad hrnkem studené kávy a cítila se prázdná jako nikdy předtím. Máma mě objala a řekla: „Každý někdy udělá chybu. Důležité je poučit se.“

Dnes už vím, že štěstí nezačíná u někoho jiného – ale u sebe sama. Naučila jsem se být sama sebou a nebát se svých pocitů.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč jsme ochotni riskovat všechno kvůli iluzi? A kolik toho musíme ztratit, abychom konečně našli sami sebe?