Vánoce za stovku: Jak jsem manželovi ukázala, co znamená rodina

„To si děláš srandu, Petře?“ vyhrkla jsem, když mi položil na stůl pomačkanou tisícovku. „To je všechno na letošní Vánoce? Dárky, jídlo, stromeček… všechno?“

Petr se ani neobtěžoval zvednout oči od mobilu. „No tak, Lucie, vždyť víš, že letos to bylo v práci slabší. Musíme šetřit.“

V tu chvíli jsem měla chuť s tím papírkem mrštit o zem. Ale místo toho jsem ho sevřela v dlani tak silně, až mě zabolely klouby. V hlavě mi běžely obrazy: tři děti, které čekají na kouzlo Vánoc, prázdná lednice, starý umělý stromeček s ulámanými větvemi a Petrův lhostejný pohled. Byla jsem doma s dětmi už pět let. Všechno jsem obětovala rodině – kariéru, sny, čas pro sebe. A teď mi můj vlastní muž dává najevo, že moje práce nemá žádnou cenu.

„A co tvoje prémie? Co ty peníze z brigády u Honzy?“ zkusila jsem ještě.

Petr pokrčil rameny. „Musel jsem zaplatit auto. A něco jsem si nechal na pivo s klukama.“

Zamrazilo mě. Takže já mám za tisícovku vykouzlit Vánoce pro pět lidí a on si nechává peníze na hospodu? V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Celý večer jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Děti si hrály v pokojíčku a já přemýšlela, jestli tohle je opravdu život, který jsem chtěla. Vždycky jsem věřila, že rodina je tým. Ale teď jsem měla pocit, že jsem jen služka bez hlasu.

Druhý den ráno jsem se rozhodla. Pokud Petr chce levné Vánoce, dostane je. Ale přesně takové, jaké si představuje – bez magie, bez radosti, bez mého úsilí.

Zašla jsem do supermarketu a koupila nejlevnější těstoviny, konzervu hrášku a balíček párků. Zbylo mi ještě pár korun na balící papír z výprodeje. Dárky? Každému dítěti jsem koupila jednu čokoládovou figurku a malý notýsek. Petr dostal ponožky z tržnice.

Doma jsem místo vánoční výzdoby pověsila na dveře nápis: „Šťastné a úsporné Vánoce přeje maminka.“ Děti se ptaly, proč letos nemáme světýlka ani cukroví. „Tatínek říkal, že musíme šetřit,“ odpověděla jsem tiše.

Petr si toho dlouho nevšímal. Až když přišel Štědrý den a on uviděl chudou večeři a smutné děti u stromečku bez dárků, konečně mu to došlo.

„Lucie, co to má znamenat?“ vyjel na mě.

„To je přesně za ty peníze, které jsi mi dal,“ odpověděla jsem klidně. „Chtěl jsi levné Vánoce – tady je máš.“

Děti seděly tiše u stolu a koukaly na suché těstoviny s párkem. Nejmladší Anička se rozplakala: „Mami, proč letos Ježíšek nic nepřinesl?“

V tu chvíli se Petr poprvé v životě rozbrečel přede mnou i před dětmi. „Promiňte mi to… já… já jsem si neuvědomil…“

Sedli jsme si všichni k sobě a já mu řekla všechno – jak se cítím neviditelná, jak mě bolí jeho lhostejnost, jak mě ponižuje jeho přístup k penězům i ke mně samotné.

Ten večer jsme nejedli kapra ani salát. Ale poprvé po letech jsme spolu opravdu mluvili. Petr slíbil, že se změní. Že začne brát vážně nejen práci, ale i mě a naši rodinu.

Od té doby se hodně věcí změnilo. Petr začal víc pomáhat doma i s dětmi. Peníze jsme začali plánovat společně a já si našla malou brigádu v knihovně. Ale hlavně – začali jsme si vážit jeden druhého.

Někdy si říkám: Musela jsem opravdu dojít až na dno, abychom pochopili hodnotu rodiny? Kolik žen kolem mě žije v tichém zoufalství a bojí se ozvat? Co byste udělali vy na mém místě?