„Jsem jen starý blázen!“ – Příběh učitele, kterého žáci dohnali k odchodu

„Pane profesore, už vám zase spadla křída! To je rekord, už potřetí dneska!“ ozvalo se smíchem z poslední lavice. Zastavil jsem se uprostřed věty a podíval se na Martina, který měl v očích jiskru pobavení. Ostatní žáci se začali pochechtávat. Snažil jsem se to přejít, ale v hrudi mě bodlo. Už několik měsíců jsem cítil, že ztrácím autoritu. Dřív stačilo jedno napomenutí a třída ztichla. Teď? Jen další smích.

„Martine, mohl bys mi tu křídu podat?“ snažil jsem se zachovat klid. Místo toho mi ji hodil po podlaze, až se rozpadla na kusy. „Promiňte, pane profesore, asi už máte slabé ruce,“ dodal s úšklebkem. Všichni se rozesmáli ještě víc. V tu chvíli jsem měl chuť odejít. Ale nemohl jsem – vždyť jsem byl učitel, tohle byla moje práce, moje poslání.

Když jsem přišel domů, manželka Jana si všimla mého výrazu. „Zase tě trápí ta třída?“ zeptala se tiše. Přikývl jsem a posadil se ke stolu. „Nevím, co mám dělat. Už nejsem ten učitel, kterého by respektovali. Jsem pro ně jen starý blázen.“

Jana mě pohladila po ruce. „Možná bys měl odejít do důchodu. Už sis toho prožil dost.“

„Ale co bych dělal? Celý život jsem učil. Bez školy bych byl jen… nikdo.“

Další den jsem šel do školy s těžkým srdcem. Hned ráno mě čekala další rána – někdo mi na tabuli napsal křídou: „Dědek Novotný = nuda.“ Smazal jsem to dřív, než přišli ostatní učitelé, ale uvnitř mě to bolelo víc než jakákoli nadávka.

O přestávce jsem zaslechl skupinku žáků na chodbě: „Hele, natočíme ho dneska na mobil? Minule byl fakt vtipnej, jak mu spadly brýle.“

V tu chvíli jsem si připadal jako v pasti. Vždycky jsem věřil, že škola je místo respektu a vzdělání. Ale teď? Teď byla arénou posměchu a krutosti.

Odpoledne jsem měl pohovor s ředitelem školy, panem Dvořákem. „Pane Novotný, dostali jsme stížnost od rodičů, že prý nejste dostatečně přísný a žáci se u vás nudí.“

„Snažím se… Ale je to jiné než dřív. Děti jsou jiné.“

Ředitel pokrčil rameny. „Možná byste měl zvážit odchod do důchodu. Nechci vás nutit, ale…“

Cestou domů jsem měl slzy v očích. V hlavě mi zněla slova: „Jsem jen starý blázen.“

Večer přišel syn Petr na návštěvu. „Tati, slyšel jsem od kamaráda, že tě někdo natáčel ve třídě a dal to na internet…“

Ztuhl jsem. „Cože?“

„Jo… Má to už přes tisíc zhlédnutí. Lidi se tomu smějou.“

V tu chvíli mi bylo jasné, že už nemůžu dál. Druhý den ráno jsem přišel do sborovny a napsal rezignační dopis.

Když jsem naposledy vstoupil do třídy, žáci byli překvapení mým klidem. „Dneska je moje poslední hodina,“ řekl jsem tiše. „Přeju vám hodně štěstí v životě.“

Nikdo nic neřekl. Jen Martin se díval do lavice.

Doma mě čekala Jana s otevřenou náručí. „Udělals dobře,“ zašeptala.

Ale já pořád slyším ten smích a vidím ty pohledy plné pohrdání.

Teď sedím u okna a přemýšlím: Má ještě starší člověk v dnešní společnosti nějakou hodnotu? Nebo jsme pro mladé opravdu jen staří blázni? Co si o tom myslíte vy?