Nečekané dědictví: Cizinka, která změnila náš život

„To není možné! To musí být nějaký omyl!“ vykřikla jsem, když mi notářka paní Novotná podávala listinu s poslední vůlí mého manžela Tomáše. Její hlas byl klidný, ale v očích jí probleskla lítost. „Paní Dvořáková, vím, že je to těžké. Ale váš manžel skutečně odkázal polovinu chalupy v Kokoříně ženě jménem Hana Šebková.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Chalupa, kterou jsme s Tomášem léta opravovali, kde jsme plánovali zestárnout… A teď má patřit nějaké Haně? V hlavě mi vířily otázky. Kdo to je? Proč právě ona? A proč mi o ní Tomáš nikdy neřekl?

Doma mě čekala tichá domácnost. Syn Petr byl na koleji v Brně a dcera Klára se mnou poslední týdny skoro nemluvila – od smrti otce byla uzavřená do sebe. Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu, kde ještě voněla káva, kterou Tomáš vařil každé ráno. Rozhlédla jsem se po našem bytě na sídlišti v Mladé Boleslavi a poprvé pocítila, jak moc jsem sama.

Telefon zazvonil až večer. „Mami, jsi v pořádku?“ ozval se Petrův hlas. Snažila jsem se znít klidně: „Ano, jen… dneska jsem byla u notáře.“

„A co říkala?“

„Tomáš… odkázal polovinu chalupy nějaké Haně Šebkové.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak Petr tiše řekl: „To je divný. O nikom takovým jsem nikdy neslyšel.“

Noc byla dlouhá a bezesná. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky na Tomáše – jeho smích, jeho ruce, jak mě objímal, když jsem měla strach. Byli jsme spolu od střední školy, prošli jsme si vším – jeho podnikáním, mými učitelskými starostmi, nemocemi dětí i hádkami o peníze. Nikdy mě nenapadlo, že by měl nějaké tajemství.

Druhý den jsem se rozhodla zjistit pravdu. Vyhledala jsem Hanu Šebkovou v registru obyvatel – bydlela v malé vesnici nedaleko Mělníka. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem jí zavolala.

„Dobrý den, tady Jana Dvořáková… manželka Tomáše Dvořáka.“

Na druhém konci se ozvalo překvapené zalapání po dechu. „Ano? Jak vám mohu pomoci?“

„Chtěla bych se s vámi sejít. Je to důležité.“

Hana souhlasila a domluvily jsme si schůzku v kavárně na náměstí v Mělníku. Když jsem ji uviděla – drobnou ženu s tmavými vlasy a unavenýma očima – cítila jsem směs vzteku a zvědavosti.

„Vy jste Hana Šebková?“

Přikývla a nervózně si pohrávala s hrníčkem kávy. „Ano. Vím, proč jste tady.“

„Proč vám Tomáš odkázal polovinu naší chalupy?“ vyhrkla jsem bez obalu.

Hana sklopila oči. „Tomáš byl… můj bratr.“

Zamrazilo mě. „To není možné! Tomáš žádnou sestru neměl.“

Hana se rozplakala. „Měla jsem jiného otce. Moje maminka byla s vaším tchánem krátce předtím, než se oženil s vaší tchyní. Nikdy mě neuznal. Ale Tomáš mě před pár lety našel přes Facebook. Začali jsme si psát, pak jsme se párkrát setkali…“

Seděla jsem jako opařená. Všechno dávalo smysl – Tomášovy časté výlety do Mělníka, tajné telefonáty… Ale proč mi to neřekl?

Hana pokračovala: „Nechtěl ti ubližovat. Bál se, že bys to nepochopila. Ale chtěl mi aspoň trochu pomoct…“

V očích mě pálily slzy. Tolik let jsme spolu žili a přesto měl Tomáš část života, o které jsem nic nevěděla.

Když jsem přijela domů, čekala mě Klára s uplakanýma očima. „Mami, proč jsi mi neřekla, že táta měl nějakou sestru?“

„Já to taky nevěděla,“ zašeptala jsem.

Klára mě objala a poprvé od pohřbu jsme plakaly spolu.

Další týdny byly plné rozhovorů a hádek s dětmi i s Hanou. Petr byl naštvaný: „Táta nás podvedl! Jak mohl něco takového tajit?“ Klára byla spíš smutná: „Možná měl strach…“

Nakonec jsme se rozhodli jet do chalupy v Kokoříně společně s Hanou. Bylo to zvláštní – cizinka mezi námi, ale zároveň někdo, kdo nesl kus Tomášovy krve.

Seděli jsme u starého stolu na verandě a poprvé mluvili otevřeně o všem – o Tomášovi, o jeho chybách i dobrých stránkách, o Hanině dětství bez otce… Postupně mezi námi mizela nedůvěra a objevovala se nová blízkost.

Jednou večer mi Hana řekla: „Vím, že tu chalupu nechcete dělit. Pokud chcete, prodám vám svůj podíl.“

Zamyslela jsem se a pak zavrtěla hlavou: „Nechci nic dělit ani prodávat. Možná bychom mohly být rodina… aspoň trochu.“

Od té doby jezdíme do Kokořína společně – já, děti i Hana s její dcerou Luckou. Není to jednoduché a někdy pořád bolí vzpomínky na Tomáše i jeho tajemství. Ale naučila jsem se odpouštět – jemu i sobě.

Někdy večer sedím na zápraží chalupy a ptám se sama sebe: Proč nám lidé nejbližší někdy tolik lžou? A je možné začít znovu věřit – sobě i druhým?