Za pět let se uvidíme! – Slíbený návrat do rozbité rodiny

„Jano, už to takhle dál nejde. Potřebuju změnu. Odpusť mi.“ Jeho hlas byl tichý, ale slova bodala jako nůž. Pršelo, kapky bubnovaly na parapet a já stála v kuchyni, ruce od mouky, protože jsem právě zadělávala těsto na koláč pro děti. Petr, můj muž, se díval stranou, jako by se bál mého pohledu.

„A co děti? Co já?“ vyhrkla jsem. V očích mě pálily slzy, ale nechtěla jsem je pustit ven. „To je všechno? Prostě odejdeš?“

Petr si povzdechl a popadl tašku, kterou měl už dávno sbalenou. „Za pět let… možná… možná se vrátím. Musím zjistit, kdo vlastně jsem.“

Dveře se za ním zavřely s tichým klapnutím a já zůstala stát v kuchyni, kde vonělo těsto a kde se právě rozpadl celý můj svět.

Bylo mi třicet čtyři let, dvě děti – Honza a Klárka – a najednou jsem byla sama. Petr odešel za mladší ženou, Lucií, kterou poznal v práci na stavebním úřadě v Plzni. Zůstaly mi jen dluhy, protože Petr si odnesl nejen své věci, ale i většinu peněz z účtu. První týdny jsem přežívala jen na čaji a rohlících, děti nechápaly, proč táta najednou není doma.

„Mami, kdy přijde táta?“ ptal se Honza každý večer. Klárka byla menší, jen brečela a schovávala se pod stolem.

Lidé v paneláku šeptali. „Chudák Jana. On ji nechal kvůli té mladé blondýně.“ V práci v nemocnici jsem musela dělat přesčasy, abychom měli na nájem a jídlo. Někdy jsem si připadala jako stroj – ráno vstát, připravit snídani, odvést děti do školy a školky, pak do práce na oddělení chirurgie, večer domů, úkoly, večeře, praní prádla.

Jednou v zimě nám odpojili elektřinu. Seděli jsme s dětmi u stolu při svíčkách a já jim četla pohádky. Byla mi zima na duši i na těle. V noci jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jak dlouho to ještě vydržím.

Petr mi občas napsal pohled z dovolené – jednou z Chorvatska, podruhé z Tater. S Lucií cestovali, užívali si života. Mně posílal alimenty jen občas a vždycky s poznámkou: „Promiň, teď to bylo těžké.“

Po dvou letech jsem potkala Pavla. Pracoval jako sanitář v nemocnici. Pomáhal mi s nákupy, někdy vzal děti na hřiště. Byl tichý, laskavý a nikdy se neptal na Petra. Začali jsme spolu chodit na procházky kolem Radbuzy a já poprvé po dlouhé době cítila klid.

Jednoho dne přišel dopis od Petra: „Za tři roky se vrátím. Prosím, počkej na mě.“ Dopis jsem spálila v kamnech.

Děti rostly. Honza začal hrát hokej za místní klub a Klárka chodila do výtvarného kroužku. Pavel byl stále s námi – pomáhal s úkoly, opravoval kapající kohoutek, smál se s dětmi u večerního filmu.

Přesto jsem občas v noci slyšela Petrova slova: „Za pět let… možná… možná se vrátím.“ Co když opravdu přijde? Co když bude chtít všechno zpátky?

A pak přišel ten den.

Bylo to přesně pět let od jeho odchodu. Pršelo stejně jako tehdy. Zazvonil zvonek a za dveřmi stál Petr – starší, unavenější, ale pořád můj muž. V ruce kytici růží a v očích prosbu.

„Jano… můžu dál?“

Stála jsem ve dveřích a cítila v sobě směs vzteku, smutku i lítosti. Děti byly u babičky a Pavel opravoval auto v garáži.

„Proč jsi tady?“ zeptala jsem se tiše.

Petr sklonil hlavu. „Lucie mě opustila. Zjistil jsem, že jsem udělal chybu. Chci zpátky domů.“

Zasmála jsem se – hořce a unaveně. „Domů? Tady už tvůj domov není.“

Petr se rozplakal. „Prosím… aspoň děti…“

„Děti mají nového tátu,“ řekla jsem pevně. „A já… já už nejsem ta Jana, kterou jsi opustil.“

Seděli jsme spolu v kuchyni u čaje a Petr mi vyprávěl o svých letech s Lucií – o hádkách kvůli penězům, o samotě v cizím bytě v Praze, o tom, jak mu chyběla rodina.

„Myslel jsem si, že najdu štěstí jinde,“ řekl nakonec tiše.

„A našel jsi ho?“

Zavrtěl hlavou.

Když odešel, seděla jsem dlouho u stolu a dívala se do deště za oknem. Pavel přišel domů a objal mě beze slov.

Možná nikdy neodpustím Petrovi úplně. Ale pochopila jsem jedno: život jde dál i bez těch, kteří nás zradili.

A tak se ptám: Co byste udělali vy? Odpustili byste člověku, který vás opustil – nebo byste nechali minulost navždy za sebou?