Cizinec v mém domě: Příběh o hledání domova mezi vlastními

„Proč to děláš, Adame? Proč chceš žít s někým, koho skoro neznáš?“ křičela máma a její hlas se odrážel od stěn našeho malého bytu v Nuslích. Stála u okna, ruce zaťaté v pěst, oči plné slz. Já seděl na posteli, batoh už napůl sbalený, a v hlavě mi hučelo. Bylo mi čtrnáct a měl jsem pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama.

Táta odešel před dvěma lety. Nezvládl máminy výčitky, její věčné nespokojenosti, ani to, že se pořád vracela k tomu, jaký byl život předtím, než přišla samota. Já byl mezi nimi – jako most, který se pomalu drolí. Máma se snažila být silná, ale čím víc se snažila, tím víc mě dusila. Každý den kontrolovala domácí úkoly, volala mi každou hodinu, když jsem byl venku s kamarády. „Musíš být lepší než tvůj otec,“ říkala pořád dokola.

Pak přišel Petr. Mámin nový přítel. Tichý, nenápadný chlap s prošedivělými vlasy a laskavýma očima. Pracoval jako strojvedoucí na hlavním nádraží a voněl po železe a cigaretách. Máma ho představila jednou v neděli u oběda. Seděl naproti mně a mlčky krájel knedlíky. „To je Petr,“ řekla máma, „bude s námi bydlet.“

Ze začátku jsem ho nenáviděl. Ne proto, že by byl zlý – spíš proto, že nebyl můj táta. Ale Petr měl trpělivost. Nikdy na mě nekřičel, nikdy mě nenutil mluvit. Jen občas položil ruku na můj rameno a zeptal se: „Jak bylo ve škole?“ A já mu jednou odpověděl. Pak podruhé. A najednou jsem zjistil, že s ním můžu mluvit o věcech, které bych mámě nikdy neřekl.

Jednoho večera jsem seděl v kuchyni a Petr přišel domů pozdě z práce. Máma už spala. Sedl si ke mně a nalil si čaj. „Víš, Adame,“ začal tiše, „já nejsem tvůj táta. Ale kdybys někdy potřeboval… prostě tu jsem.“

V tu chvíli jsem poprvé pocítil něco jako klid. Možná i bezpečí.

Jenže máma to viděla jinak. Čím víc jsem si rozuměl s Petrem, tím víc byla podrážděná. Začala mi vyčítat, že ji odstrkuju, že jí lžu o tom, kde jsem byl, že už ji nepotřebuju. „On ti nikdy nebude rodina!“ křičela jednou v kuchyni tak hlasitě, že sousedka zespodu bouchala na strop.

A pak přišlo to nejhorší – rozvodové řízení o péči. Táta se najednou objevil po měsících mlčení a chtěl mě k sobě do Brna. Máma trvala na tom, že zůstanu s ní v Praze. A já… já chtěl zůstat s Petrem.

„To nemyslíš vážně!“ vykřikla máma u soudu. „Chceš žít s cizím chlapem místo vlastní matky?“

Mlčel jsem. Soudkyně se mě ptala na totéž. „Proč?“

„Protože… protože u něj můžu dýchat,“ zašeptal jsem.

Máma se rozplakala přímo v soudní síni.

Nakonec mi soud umožnil zůstat u Petra – aspoň dočasně, než se rozhodnu definitivně. Máma mi to nikdy neodpustila. Přestala mi volat, přestala mi psát zprávy. Táta se stáhl zpátky do svého života v Brně a Petr… Petr byl jediný člověk, který zůstal.

Byly dny, kdy jsem litoval svého rozhodnutí. Když jsem viděl mámu na ulici a ona přešla na druhou stranu. Když mi táta poslal pohled k Vánocům bez jediného slova navíc. Ale byly i dny, kdy jsem věděl, že jsem udělal správně – když jsme s Petrem seděli na balkoně a on mi vyprávěl o svém dětství v Ostravě nebo když jsme spolu opravovali staré kolo.

Jednou večer jsme seděli u televize a Petr řekl: „Víš, Adame… rodina není jenom o krvi.“

A já pochopil, že domov je tam, kde tě někdo přijme takového, jaký jsi – i když to znamená ztratit ty, které jsi miloval celý život.

Někdy si kladu otázku: Udělal bych to znovu? Stál by mi ten klid za tu bolest? A co je vlastně rodina – to, co nám určí osud, nebo to, co si sami vybereme?

Co byste udělali vy? Je možné odpustit těm, kteří nás opustili – nebo je lepší hledat nové štěstí jinde?