Jedna noc, která změnila všechno: Příběh Tomáše a jeho touhy po vzrušení

„Tohle je všechno? Takhle má vypadat zbytek našeho života?“ vyhrkl jsem, aniž bych se na Hanu podíval. Seděli jsme naproti sobě u stolu, mezi námi talíře s bramborovou kaší a pečeným kuřetem. V televizi běžely zprávy, ale já slyšel jen vlastní tep. Hana odložila vidličku, její oči se na mě upřely – klidné, ale tvrdé.

„A co bys chtěl jiného, Tomáši?“ zeptala se tiše. V jejím hlase nebyl hněv, spíš smutek. „Máš pocit, že ti něco chybí?“

Mlčel jsem. V hlavě mi běžely obrazy: kolegové v práci, kteří si domlouvají pivo po šichtě, sousedé, co jezdí na víkendy na chalupu, děti, které už skoro nevidím, protože jsou pořád někde s kamarády. A já? Každý den stejný – práce, domů, večeře, televize, spát.

„Možná… možná bych chtěl zažít ještě něco jiného,“ vydechl jsem nakonec. „Něco vzrušujícího. Nechci se probudit za dvacet let a zjistit, že jsem nic nezažil.“

Hana se zvedla od stolu a beze slova odešla do ložnice. Zůstal jsem sedět sám a cítil jsem se jako idiot. Ale zároveň ve mně něco hořelo – touha po změně, po dobrodružství.

Dny plynuly a mezi mnou a Hanou se rozhostilo ticho. Mluvili jsme spolu jen o tom nejnutnějším: kdo vyzvedne Aničku ze školy, kdo nakoupí. Jednou večer přišla Hana do obýváku a podala mi papírek.

„Tady máš číslo na psychologa. Myslím, že by sis měl s někým promluvit.“

Zasmál jsem se hořce. „To myslíš vážně?“

„Ano,“ řekla pevně. „Jestli chceš něco změnit, začni u sebe.“

Ten večer jsem dlouho koukal do stropu. Nakonec jsem číslo vytočil. Psycholog se jmenoval Petr Novotný a měl ordinaci v centru Prahy. První schůzka byla zvláštní – seděl jsem naproti cizímu chlapovi a vykládal mu o tom, jak mě štve vlastní život.

„A co byste chtěl změnit?“ ptal se mě Petr.

„Chci cítit, že žiju,“ odpověděl jsem bez přemýšlení.

Začal jsem chodit k Petrovi pravidelně. Mezitím jsem si všiml, že Hana je jiná – klidnější, uzavřenější. Jednou v noci jsem ji slyšel plakat v koupelně. Chtěl jsem za ní jít, obejmout ji, ale něco mě zastavilo.

Jednoho dne mi kolega Michal navrhl, abych šel s ním na squash. Přijal jsem – potřeboval jsem změnu. Po hře jsme zašli na pivo a Michal začal vyprávět o svých zážitcích z internetových seznamek.

„Hele, Tomáši, život je krátkej,“ smál se. „Když tě doma nebaví manželka, najdi si milenku.“

Ta myšlenka mě pronásledovala celé dny. Nakonec jsem si založil profil na seznamce pod falešným jménem. Psala mi jedna žena – Jana z Dejvic. Byla vtipná, chytrá a měla ráda stejné filmy jako já.

Sešli jsme se v kavárně na Vinohradech. Byla krásná a já měl pocit, že znovu dýchám. Povídali jsme si celé hodiny a když jsme se loučili, políbila mě na tvář.

Doma jsem Haně lhal do očí: „Byl jsem s Michalem na pivu.“ Cítil jsem se provinile, ale zároveň vzrušeně.

S Janou jsme se začali vídat pravidelně. Každé setkání bylo jako únik z reality – smáli jsme se, chodili do kina, jednou jsme skončili u ní doma. Poprvé po letech jsem měl pocit, že žiju naplno.

Ale doma to bylo horší a horší. Hana byla odtažitá, Anička se mě ptala, proč už s ní nechodím na hřiště jako dřív. Jednou večer mě Hana zastavila ve dveřích.

„Tomáši… Ty máš někoho jiného?“

Zamrzl jsem. „Proč se ptáš?“

„Protože tě nepoznávám,“ řekla tiše. „A protože už spolu skoro nemluvíme.“

Mlčel jsem. Hana odešla do ložnice a já zůstal stát v předsíni s hlavou v dlaních.

Další den mi volal Petr Novotný: „Tomáši, myslím, že jste na rozcestí. Musíte si vybrat – buď budete dál utíkat před sebou samým, nebo začnete řešit to, co vás opravdu trápí.“

Začal jsem přemýšlet o tom, co vlastně hledám. Bylo to opravdu vzrušení? Nebo jen útěk před nudou a strachem ze stárnutí?

Jednoho dne mi Jana napsala: „Tomáši, nechci být jen tvůj únik. Rozhodni se.“

Seděl jsem v autě před domem a díval se na světla v oknech našeho bytu. Uvědomil jsem si, že všechno vzrušení světa mi nenahradí to teplo domova – Hanu, Aničku, společné rána i hádky o nesmysly.

Vešel jsem domů a našel Hanu v kuchyni.

„Hano… promiň,“ zašeptal jsem.

Podívala se na mě dlouze a pak mě objala.

Dnes už vím, že vzrušení není o nových zážitcích nebo lidech. Je to o odvaze čelit sám sobě a nebát se říct pravdu – sobě i těm nejbližším.

Někdy si říkám: Kolik z nás utíká před vlastním životem místo toho, aby ho opravdu žil? Co je pro vás skutečné vzrušení?