Když se rodina rozpadá: Jak jsem našla klid ve víře

„Jano, už toho mám dost! Takhle to dál nejde!“ křičel na mě Petr, můj manžel, zatímco bouchal dveřmi od ložnice. V tu chvíli jsem stála v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Na stole ležely dva talíře s nedojedenou večeří a v obýváku tiše plakala naše dcera Anička. Bylo mi jasné, že jsme se ocitli na pokraji rozpadu. Všechno to začalo nenápadně – hádky kvůli penězům, kvůli práci, kvůli tomu, kdo vyzvedne Aničku ze školky. Každý den jsme se vzdalovali víc a víc.

Jednoho večera jsem seděla na posteli a dívala se do tmy. V hlavě mi běžely všechny ty výčitky, které jsme si s Petrem za poslední měsíce řekli. „Proč už nejsi taková jako dřív?“ „Máš čas na všechny kromě mě!“ „Anička tě skoro nevidí!“ Tyhle věty mi bodaly do srdce jako nože. Přemýšlela jsem, kde se to všechno pokazilo. Vždyť jsme spolu byli šťastní. Nebo jsem si to jen namlouvala?

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Jani, jsi v pohodě?“ ptala se mě Alena, moje nejlepší kamarádka z účtárny. Jen jsem zavrtěla hlavou a rychle odešla na toaletu, abych mohla v klidu brečet. V práci jsem dělala chyby, doma jsem byla podrážděná a Anička se mě začala bát. Jednou večer za mnou přišla do ložnice a šeptla: „Mami, ty už mě nemáš ráda?“ To byla poslední kapka.

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi doporučila, abych si našla něco, co mi pomůže najít vnitřní klid. Vzpomněla jsem si na babičku, která se vždycky modlila před spaním. Nikdy jsem nebyla moc věřící, ale v zoufalství jsem zkusila šeptat krátké modlitby před spaním. „Bože, dej mi sílu.“

Jednou v neděli jsem šla do kostela v našem malém městě. Seděla jsem vzadu a poslouchala kněze, jak mluví o odpuštění a pokoře. Najednou mi začaly téct slzy po tvářích. Uvědomila jsem si, že jsem plná hněvu – na Petra, na sebe i na celý svět. Po mši za mnou přišla stará paní Marie a pohladila mě po ruce: „Nebojte se, všechno bude dobré.“

Začala jsem chodit do kostela pravidelně. Modlitba se stala mým útočištěm. Každý večer jsem prosila Boha o sílu odpustit Petrovi i sobě samotné. Postupně jsem začala cítit klid. Přestala jsem křičet na Aničku kvůli maličkostem a snažila se s Petrem mluvit bez výčitek.

Jednoho večera jsme seděli s Petrem u stolu. Mlčeli jsme dlouho, až nakonec řekl: „Jano, já už nevím, jak dál… Ale nechci přijít o tebe ani o Aničku.“ Podívala jsem se mu do očí a poprvé po dlouhé době ucítila naději. „Já taky ne,“ zašeptala jsem.

Začali jsme spolu chodit na manželskou terapii. Nebylo to jednoduché – staré rány se otevíraly, hádky přicházely i odcházely. Ale tentokrát jsme oba chtěli bojovat. Modlila jsem se za nás každý den. Petr tomu nejdřív nevěřil, ale když viděl, jak moc mi víra pomáhá, začal mě podporovat.

Jednou večer přišel za mnou do kuchyně a řekl: „Víš, Jano, možná bych měl zkusit jít s tebou do kostela.“ Usmála jsem se a objala ho.

Dnes už nejsme dokonalá rodina – hádky občas přijdou, peněz není nikdy dost a práce nás oba vyčerpává. Ale naučili jsme se spolu mluvit, odpouštět si a hledat sílu ve víře i v sobě navzájem. Anička je zase veselá holčička a já vím, že i když přijde další bouře, zvládneme ji společně.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje v ruce a přemýšlím: Co by se stalo, kdybych tehdy nenašla odvahu hledat pomoc? Kolik rodin kolem nás prožívá totéž – a mlčí? Má smysl bojovat o vztahy i tehdy, když už to skoro vzdáváme?