Babička mi odkázala byt, teď je řada na mně: Příběh o vině, rodině a nečekaných rozhodnutích

„Ondřeji, pojď sem na chvíli,“ ozvala se babička Marie z kuchyně. Její hlas zněl unaveněji než obvykle. Položil jsem mobil na stůl a přešel k ní. Seděla u stolu, ruce složené v klíně, oči upřené do prázdna. „Musím ti něco říct, než na to zapomenu.“

Bylo mi tehdy třicet tři a žil jsem v podnájmu na Žižkově. Babička bydlela sama v paneláku na Proseku, kde jsem trávil dětství. Rodiče se rozvedli, když mi bylo deset, a ona byla jediná, kdo mě nikdy neopustil. Teď seděla přede mnou, drobná a křehká, ale pořád s tou tvrdohlavou jiskrou v očích.

„Víš, že už mi to moc nemyslí,“ začala tiše. „Ale jedno vím jistě – chci, abys měl tenhle byt. Ty jediný ses o mě vždycky staral.“

Zamrazilo mě. Věděl jsem, že máma s tetou budou zuřit. Už roky se hádaly o každý babiččin hrníček. Ale já? Já jsem chtěl jen, aby byla v pořádku.

„Babi, to přece nemusíš…“

„Musím,“ přerušila mě ostřeji, než jsem čekal. „Až tu nebudu, chci mít jistotu, že budeš mít kde bydlet. Ale teď… teď potřebuju já tebe.“

Ten večer jsem nemohl usnout. V hlavě mi vířily výčitky i strach. Co když to nezvládnu? Co když jí opravdu začíná Alzheimer? A co rodina? Už vidím mámu, jak mi vyčítá: „Samozřejmě, že ti to odkázala! Vždyť jsi ji zmanipuloval!“

O týden později přišla první scéna. Seděli jsme všichni u babičky v obýváku – já, máma Jana, teta Alena a sestřenice Klára. Babička si sotva pamatovala jejich jména.

„To je směšné!“ rozkřikla se máma. „Ondra si tě omotal kolem prstu a teď bude mít všechno! A my? My jsme tu nebyly?“

Teta Alena jen mlčky plakala. Klára se tvářila kysele a ťukala do mobilu.

„Mami,“ zkusil jsem opatrně, „nejde o byt. Jde o babičku. Potřebuje nás.“

„Tak se starej!“ vyštěkla máma. „Když už máš ten byt!“

A tak to začalo.

Najednou jsem byl ten špatný. Ten, co „všechno získal“. Ale nikdo už neviděl ty dny a noci, kdy jsem babičce měnil pleny, vařil jí polévky nebo ji hledal po sídlišti, když zapomněla cestu domů.

Jednou v noci mi volal soused: „Pane Ondřeji, vaše babička sedí na lavičce před domem a brečí.“ Vyběhl jsem ven v pyžamu a našel ji tam – zmatenou, uplakanou.

„Nevím, kde bydlím,“ šeptala.

Objal jsem ji a vedl zpátky domů. V tu chvíli jsem pochopil, že už nikdy nebude jako dřív.

Začaly týdny plné strachu a únavy. Práce šla stranou – šéf mi dal najevo, že pokud budu dál chodit pozdě nebo odcházet dřív kvůli babičce, budu si muset hledat něco jiného.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice paní Novotná. Prohlédla si byt a řekla: „Pane Ondřeji, péče o paní Marii je náročná. Zvažte domov pro seniory.“

Zamrazilo mě. Domov? To bych jí nikdy neudělal! Ale pak jsem viděl babičku, jak sedí na posteli a snaží se obout si pantofle na ruce místo na nohy.

Začal jsem pochybovat. Ještě víc, když mi máma poslala SMS: „Jestli ji dáš do ústavu, nikdy ti to neodpustím.“

Ale kde byli všichni ti lidé, co mi záviděli byt? Když bylo potřeba pomoct s koupáním nebo s nočním vstáváním? Nikdo nepřišel.

Jednou večer jsem seděl u okna a díval se na světla Prahy. Babička spala v pokoji vedle a já měl pocit, že se topím ve vlastním životě.

V tu chvíli přišla Klára. „Ondro… promiň. Byla jsem naštvaná kvůli bytu. Ale vidím, co všechno pro babičku děláš.“

Rozplakal jsem se. Poprvé za dlouhou dobu.

Čas plynul dál a babiččin stav se zhoršoval. Nakonec jsem musel souhlasit s krátkodobým pobytem v domově seniorů – jen abych si odpočinul a mohl pracovat.

Když jsem ji tam vezl poprvé, držela mě za ruku jako malé dítě.

„Ondro… nezapomeň na mě.“

„Nikdy,“ slíbil jsem.

Dnes je babička v domově trvale. Chodím za ní každý víkend. Máma už se mnou nemluví. Teta Alena mi jednou napsala dopis – prý mě chápe.

Někdy stojím před tím starým panelákem na Proseku a ptám se sám sebe: Udělal jsem správnou věc? Je dědictví opravdu dar – nebo spíš břemeno?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné být dobrým vnukem i synem zároveň?