Když tě někdo odstrkuje: Příběh Elišky a Tomáše

„Proč jsi zase přišla pozdě?“ Tomášův hlas byl ledový, když jsem vešla do našeho bytu na Vinohradech. Hodiny ukazovaly teprve půl sedmé, ale jeho pohled mi dával jasně najevo, že jsem překročila nějakou neviditelnou hranici.

„Měla jsem poradu v práci, říkala jsem ti to ráno,“ odpověděla jsem tiše a snažila se potlačit třes v hlase. Věděla jsem, že tohle není poprvé, co se mě na něco podobného ptá. Poslední týdny byly plné podobných výčitek – a já si začínala všímat, že Tomáš už není ten samý člověk, kterého jsem před třemi lety poznala na festivalu v Karlových Varech.

Dřív jsme spolu trávili každou volnou chvíli. Smáli jsme se, chodili na procházky do Stromovky, plánovali společnou budoucnost. Ale teď? Teď jsem měla pocit, že mu překážím. Že čeká na každou mou chybu, aby mi ji mohl omlátit o hlavu.

Jednou večer jsem zaslechla jeho telefonát s kamarádem Petrem. Myslel si, že spím. „Hele, já už fakt nevím… Je to s ní těžký. Pořád něco řeší, furt se ptá, co mi je… Já už prostě nemám sílu.“ Jeho hlas byl unavený, skoro zlomený. Ale místo abych cítila soucit, bodlo mě to u srdce. Proč mi to neřekne do očí?

Začala jsem si všímat dalších věcí. Přestal mě objímat na dobrou noc. Když jsem mu chtěla vyprávět o práci, jenom přikyvoval a díval se do mobilu. Když jsem navrhla víkend u rodičů na chalupě v Orlických horách, odmítl s tím, že má moc práce. Ale pak jsem na Instagramu viděla fotku z hospody s jeho partou.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a zeptala se ho přímo: „Tomáši, děje se něco? Máš mě ještě rád?“ Podíval se na mě s výrazem, který jsem nedokázala přečíst. „Nevím,“ řekl nakonec a odešel do ložnice.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná jsem moc náročná? Možná bych měla být víc v pohodě? Snažila jsem se být lepší – vařila jsem jeho oblíbené jídlo, kupovala mu pivo z minipivovaru, dokonce jsem souhlasila s tím, že pojedeme na dovolenou s jeho rodiči místo mých. Ale nic nepomáhalo.

Jednou večer přišla jeho sestra Jana na návštěvu. Seděli jsme u stolu a ona najednou řekla: „Eliško, Tomáš je poslední dobou nějaký divný. Doma skoro nemluví a pořád je naštvaný. Nechceš si o tom promluvit?“ Cítila jsem slzy v očích. „Já nevím, co mám dělat,“ přiznala jsem tiše.

Jana mě pohladila po ruce: „Není to tvoje vina. Někdy lidi prostě nevědí, jak odejít.“

Ta věta mi zůstala v hlavě ještě dlouho poté, co Jana odešla. Začala jsem si uvědomovat všechny ty drobné signály – jak mě odstrkoval, jak se vyhýbal společným plánům, jak mě nechával v nejistotě. Bylo to jako by čekal, až to vzdám já.

Jednoho rána jsem našla jeho klíče od bytu položené na stole vedle lístku: „Jdu k Petrovi. Nečekej mě.“ Bylo to poprvé za tři roky, co mi nedal vědět, kdy přijde domů.

Ten večer jsem seděla sama v kuchyni a dívala se na naše společné fotky na lednici. Přemýšlela jsem o tom, kdy přesně se to všechno pokazilo. Byla to moje vina? Nebo jeho? Proč mi prostě neřekl pravdu?

Když se konečně vrátil domů – bylo už po půlnoci – sedla jsem si naproti němu ke stolu. „Tomáši, já už takhle dál nemůžu. Jestli mě nechceš, řekni mi to rovnou.“

Dlouho mlčel. Pak jen tiše řekl: „Promiň.“

To bylo všechno. Žádné vysvětlení. Žádná omluva. Jen ticho.

Druhý den ráno sbalil pár věcí a odešel. Zůstala jsem sama v našem bytě plném vzpomínek a prázdných slibů.

Dnes už vím, že některé věci člověk neovlivní – i když se snaží sebevíc. Ale pořád si kladu otázku: Proč je pro některé lidi jednodušší odstrkovat druhého a čekat, až to vzdá on? Proč je tak těžké říct pravdu do očí?

Možná nejsem jediná, kdo to zažil. Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je lepší odejít hned při prvních náznacích? Nebo bojovat až do konce?