Šetřílek doma, štědrý bratr a syn: Jak mě rodina zneužívala

„Gregor, potřebuju zase půjčit na nájem. Vážně to vrátím do týdne, fakt!“ ozvalo se z telefonu hlasem mého mladšího bratra Ondřeje. Bylo pondělí večer, seděl jsem v kuchyni svého malého bytu na Žižkově a počítal drobné do kasičky. Mám to tak odjakživa – každá koruna má své místo, každý výdaj je promyšlený. Ale když jde o Ondřeje nebo rodiče, najednou mi peníze protékají mezi prsty.

„Ondro, už je to potřetí za měsíc. Víš, že sám nemám nazbyt,“ odpověděl jsem tiše, ale v hlase mi zněla únava. Věděl jsem, že stejně kývnu. Vždycky kývnu. A on to ví taky.

„Prosím tě, Gregore, jsi přece náš brácha. Komu jinýmu bych měl zavolat? Máš to u mě,“ dodal a já slyšel v jeho hlase tu známou směs viny a samozřejmosti. Zavěsil jsem a už jsem sahal po internetovém bankovnictví.

Moje máma, paní Marie Novotná, je typická česká maminka – starostlivá, ale umí být i pořádně tvrdá. Táta, pan Josef Novotný, býval kdysi přísný, teď už spíš rezignoval. Oba jsou v důchodu a často jim chybí na léky nebo na složenky. Nikdy si nestěžují přímo, ale umí to podat tak, že se cítím provinile, pokud nepomůžu.

„Gregore, víš, že bychom tě neprosili, kdybychom nemuseli. Ale víš, jak to dneska je… Důchody jsou směšné a všechno zdražuje,“ říká mi máma pokaždé, když přijdu na návštěvu do našeho paneláku v Modřanech. Sedíme u stolu s ubrusem po babičce a ona mi podává kávu ve starém hrníčku s prasklinou.

„Já vím, mami,“ odpovídám pokaždé a vytahuju peněženku. Vždycky mám připravenou pětistovku navíc – pro jistotu.

Jenže poslední dobou už toho začínám mít dost. V práci v účetnictví mě dusí šéfová kvůli každé chybě a já se domů vracím vyčerpaný. Sám si odpírám kino nebo večeři s kamarády, abych měl rezervu pro rodinu. Připadám si jako bankomat na nožičkách.

Jednoho dne jsem přišel domů a našel ve schránce upomínku za nezaplacenou elektřinu. Zmrazilo mě to. Jak je možné, že jsem zapomněl zaplatit? Vždyť mám všechno pod kontrolou! Jenže když jsem otevřel účetnictví, bylo jasné proč – většina mých peněz šla poslední měsíc na účty rodičů a Ondřeje.

Večer jsem seděl u stolu a zíral do prázdna. Najednou jsem ucítil slzy v očích. „Proč já? Proč vždycky já?“ šeptal jsem do ticha bytu.

Druhý den jsem se rozhodl promluvit si s Ondřejem tváří v tvář. Pozval jsem ho do kavárny na Vinohradech. Přišel pozdě, jak je jeho zvykem.

„Hele, Gregore, co je? Nějak jsi dneska vážnej,“ začal hned.

„Ondro, musíme si promluvit. Už to takhle dál nejde. Nemůžu ti pořád půjčovat peníze. Sám mám problémy,“ řekl jsem pevněji než obvykle.

Ondřej protočil oči. „No tak promiň, že mám život těžší než ty! Ty máš aspoň práci a byt! Já se snažím…“

„Snažíš? Fakt? Nebo jsi jen zvyklý spoléhat na mě?“ vyhrklo ze mě dřív, než jsem to stihl zastavit.

Chvíli bylo ticho. Pak Ondřej vstal: „Víš co? Když ti to tolik vadí, tak už tě o nic žádat nebudu!“ práskl dveřmi kavárny a nechal mě tam sedět samotného.

Cestou domů mi bylo mizerně. Měl jsem výčitky svědomí – co když teď Ondřej skončí na ulici? Co když rodiče nebudou mít na léky? Ale zároveň jsem cítil úlevu – poprvé jsem řekl nahlas to, co mě už dlouho tížilo.

Doma mě čekal další telefonát – tentokrát od mámy.

„Ondřej mi volal. Prý jsi ho odmítl! Gregore, co se to s tebou děje? Vždycky jsi byl ten hodný syn!“

„Mami, já už nemůžu… Sám mám dluhy…“ začal jsem vysvětlovat.

„To nás teď necháš na holičkách? Po všem, co jsme pro tebe udělali?“ její hlas byl zlomený i vyčítavý zároveň.

Zavěsil jsem a rozbrečel se naplno. Připadal jsem si jako nejhorší člověk na světě.

Dny plynuly a já se snažil držet své rozhodnutí. Ondřej mi nevolal, rodiče byli chladní. Bylo mi smutno, ale zároveň jsem poprvé za dlouhou dobu spal klidněji.

Jednoho dne mi přišla SMS od Ondřeje: „Promiň brácho. Asi jsem to přehnal. Zkusím si najít brigádu.“

A pak další od mámy: „Máš pravdu, Gregore. Omlouváme se. Jen jsme si zvykli spoléhat na tebe.“

Možná se něco změnilo. Možná ne. Ale já vím jedno – někdy musíte říct dost i těm nejbližším.

Stojím u okna svého bytu a dívám se na noční Prahu. Přemýšlím: Je špatné myslet někdy i na sebe? Kde je hranice mezi pomocí a zneužíváním? Co byste udělali vy na mém místě?