Dopis Ježíškovi: Jak jsem našla domov, o kterém jsem snila

„Proč já nikdy nedostanu to, co si přeju?“ šeptla jsem do tmy, zatímco jsem tiskla v ruce svůj dopis pro Ježíška. Bylo mi devět a už jsem věděla, že pohádky často končí jinak, než si děti přejí. V dětském domově v Plzni jsme s ostatními dětmi psali každý rok dopisy, ale já jsem letos poprvé napsala něco víc než jen hračky. „Milý Ježíšku, přeju si plyšového medvěda, nové tenisky a… rodinu. Prosím, ať už nemusím být sama.“

Sestřička Jana, která měla na starosti naši skupinu, mi pohladila vlasy. „Markétko, třeba se letos stane zázrak,“ řekla tiše, ale v očích měla stejný smutek jako já. Věděla jsem, že většina dětí zůstává v domově až do dospělosti. Některé mají štěstí a najdou pěstouny nebo adoptivní rodiče, ale já už byla „velká“ – málokdo chce devítiletou holku.

Vánoce se blížily a já se snažila nedoufat. Ale když jsme s ostatními dětmi zdobili stromeček a zpívali koledy, srdce mi bušilo jako splašené. Každý rok k nám chodili různí lidé – někdo přinesl dárky, někdo jen úsměv. Letos přišli manželé Novotní. Paní Novotná měla laskavé oči a pán Novotný voněl po dřevě a vanilce. Přinesli nám perníčky a společně jsme hráli deskové hry.

Po večeři si mě paní Novotná vzala stranou. „Markétko, co by sis nejvíc přála?“ zeptala se mě tiše. Zadívala jsem se do jejích očí a poprvé v životě jsem to řekla nahlas: „Chci rodinu. Chci někoho, komu budu patřit.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo mít mámu a tátu. Ráno na Štědrý den jsem našla pod stromečkem plyšového medvěda s červenou mašlí a nové tenisky. Ale největší překvapení přišlo až po obědě.

Sestřička Jana mě zavolala do kanceláře. Seděli tam manželé Novotní a sociální pracovnice paní Dvořáková. „Markétko,“ začala paní Novotná a hlas se jí třásl, „chtěli bychom ti nabídnout domov. Chceme tě přijmout do naší rodiny.“

Nevěřila jsem vlastním uším. Rozplakala jsem se a paní Novotná mě pevně objala. „Neboj se, všechno zvládneme spolu,“ šeptala mi do vlasů.

Začátky nebyly jednoduché. První týdny v novém domově byly plné strachu i radosti. Každé ráno jsem se budila s obavou, že to byl jen sen a že mě zase někdo pošle zpátky do domova. Pan Novotný mě učil jezdit na kole a paní Novotná mi každý večer četla pohádky. Ale i tak jsem měla v sobě spoustu bolesti.

Jednou večer, když jsme seděli u stolu a jedli bramborovou polévku, jsem se rozplakala bez zjevné příčiny. „Co se děje, Markétko?“ zeptala se mě máma – už jsem jí tak začala říkat.

„Bojím se, že mě taky opustíte,“ vyhrkla jsem mezi vzlyky.

Táta mě vzal za ruku: „My tě nikdy neopustíme. Jsi naše dcera.“

Bylo to poprvé v životě, kdy jsem tomu opravdu uvěřila.

Ale ne všechno bylo růžové. Ve škole na mě děti koukaly skrz prsty – věděly, že nejsem jejich „od začátku“. Jednou mi spolužačka Lucie řekla: „Ty nejsi opravdová Novotná.“ Utekla jsem domů a schovala se pod peřinu.

Máma mě našla a sedla si ke mně na postel. „Lidé jsou někdy zlí, protože nerozumí tomu, co neznají,“ řekla mi tiše. „Ale ty jsi naše dcera – a to je jediné, na čem záleží.“

Postupně jsem si zvykala na nový život. Začala jsem chodit na keramiku a našla si kamarádku Aničku, která mě přijala takovou, jaká jsem byla. S rodiči jsme jezdili na výlety do Šumavy a každý večer jsme si povídali o tom, co nás ten den potěšilo nebo rozesmutnilo.

Jednou večer jsme seděli u krbu a máma mi položila ruku na rameno: „Víš, Markétko, někdy jsou největší přání ta nejtěžší – ale když je vyslovíš nahlas, může se stát zázrak.“

Dnes je mi patnáct a když se ohlédnu zpět, vím, že ten dopis Ježíškovi změnil celý můj život. Ne každý má to štěstí najít rodinu – ale nikdy bych neměla přestat doufat.

Někdy přemýšlím: Kolik dětí ještě čeká na svůj zázrak? A kolik dospělých by mohlo být tím zázrakem pro někoho jiného? Co kdybychom všichni dokázali otevřít svá srdce o trochu víc?