Den, kdy autobusová zastávka změnila můj život (a nejen můj zadek)

„Proboha, hni se už!“ ozvalo se za mnou netrpělivě, zatímco jsem se zoufale snažila vyšplhat do autobusu číslo 177 na Spořilově. Moje nové džíny, které jsem si včera koupila v centru Chodov, měly být symbolem mého nového začátku – po rozchodu s Petrem jsem si slíbila, že začnu žít pro sebe. Jenže teď jsem v nich stála napůl v autobuse, napůl venku, a nemohla jsem pohnout zadkem ani o centimetr.

„Slečno, potřebujete pomoct?“ ozval se muž za mnou. Otočila jsem se a spatřila vysokého, tmavovlasého chlapa s výrazem, který balancoval mezi pobavením a soucitem. „To je v pohodě, jen… jsou nějak těsné,“ zamumlala jsem a snažila se tvářit, že je všechno normální. Ale nebylo. Lidé za mnou začali brblat a někdo dokonce vytáhl mobil a začal natáčet.

„Hele, já vás tam prostě postrčím,“ řekl ten muž – později jsem zjistila, že se jmenuje Jirka – a než jsem stačila protestovat, položil mi ruce na boky a pokusil se mě jemně vtlačit dovnitř. V tu chvíli to zapraskalo. Nejdřív jsem si myslela, že to byl jen zip, ale pak jsem ucítila chlad na zadku. Džíny praskly přesně tam, kde to bolelo nejvíc – na mé pýše.

Autobus vybuchl smíchem. Řidič se otočil a s úšklebkem poznamenal: „Tohle jsem ještě neviděl.“ Já stála s roztrženými kalhotami, tváře mi hořely a měla jsem chuť zmizet pod zem. Jirka mi rychle podal svou mikinu: „Tady, vezměte si to.“ Přehodila jsem si ji kolem pasu a rychle se posadila na první volné místo.

Celou cestu jsem přemýšlela, jestli mám vystoupit hned na další zastávce a utéct domů, nebo to nějak přetrpět. Ale když jsem vystupovala u školy, kde učím češtinu na druhém stupni, už na mě čekala další pohroma. U brány stála moje matka – samozřejmě náhodou projížděla kolem – a hned si všimla mého podivného oděvu.

„Co to máš na sobě? To jsi zase něco vyvedla?“ spustila hned bez pozdravu. „Mami, prosím tě…“ začala jsem, ale ona mě nenechala domluvit: „To máš z toho, že pořád řešíš nějaké diety a pak si koupíš hadry o číslo menší! Kdybys radši myslela na pořádného chlapa…“

Zhluboka jsem se nadechla. To byl přesně ten moment, kdy mi došlo, jak moc mě dusí nejen džíny, ale i vlastní rodina. Všechno musí být podle nich – co jím, co nosím, s kým chodím. A když se něco pokazí, je to vždycky moje vina.

Ve sborovně už koloval klip z autobusu. Kolega Honza mi s úšklebkem podával mobil: „Hele, jsi slavná! Už to má přes tisíc zhlédnutí.“ V tu chvíli jsem měla chuť brečet i smát se zároveň. Místo toho jsem si sedla ke kávovaru a snažila se nevnímat šepot kolegyň.

Po škole mi Jirka napsal zprávu: „Doufám, že jste v pohodě. Jestli chcete, můžeme to zapít.“ Chvíli jsem váhala – vždyť ten den už nemůže být horší – ale nakonec jsem souhlasila. Sešli jsme se v malé hospodě u Jižního Města. Jirka byl překvapivě milý a vtipný. Povídali jsme si o všem možném – o trapasech (on měl taky pár dobrých historek), o rodině i o tom, jak těžké je někdy být sám sebou.

„Víš,“ řekl najednou vážněji, „lidi jsou dneska zlí. Stačí jedna chyba a hned tě roznesou po internetu. Ale já myslím, že je lepší se tomu zasmát.“

Přikývla jsem. Možná měl pravdu. Možná je čas přestat se bát vlastních chyb a začít žít tak, jak chci já sama.

Když jsem večer přišla domů, matka seděla u televize a dívala se na nějaký pořad o dokonalých ženách. „Tak co? Už jsi slavná?“ rýpla si. Tentokrát jsem jí jen klidně odpověděla: „Jo mami, dneska jo. A víš co? Je mi to vlastně jedno.“

Sedla jsem si do pokoje a poprvé po dlouhé době se usmála sama na sebe do zrcadla. Možná mám roztržené džíny a pár trapasů za sebou… ale možná právě to ze mě dělá člověka.

A tak se ptám: Proč máme takový strach ukázat slabost? Není právě v těch nejtrapnějších chvílích ukrytá naše síla?