Polovina, která mi nepatří: Příběh o bytě, rodině a hranicích

„Petro, já si myslím, že bys mi měla dát polovinu z toho bytu. Kdyby nebylo mě, nikdy bys ho neměla.“ Její hlas byl ostrý jako nůž a já jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z hrudi. Seděla jsem naproti paní Haně, své bývalé tchyni, v její kuchyni v paneláku na Proseku. Vzduch byl těžký, voněl po kávě a starých křivdách.

„Paní Hano, ten byt jsem koupila až po rozvodu. Peníze byly moje, z dědictví po babičce…“ snažila jsem se zachovat klid, ale ruce se mi třásly. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsem byla součástí jejich rodiny – svatba s Tomášem, společné Vánoce, hádky i smíření. Ale tohle bylo jiné. Teď už jsem nebyla jejich dcera, jen cizí žena s bytem.

„To je jedno! Kdybys nebyla s Tomášem, nikdy bys tu práci nesehnala. Já ti pomáhala s malou, když jsi byla na směně. A teď si najdeš nového chlapa a všechno prodáš? To je nevděk!“

Zavřela jsem oči. V hlavě mi hučelo. Měla pravdu? Byla jsem jí něco dlužná? Nebo to byla jen její bolest z toho, že už nejsem součástí jejich života?

Když jsem před třemi lety odcházela od Tomáše, byla jsem zlomená. On pil, hádali jsme se kvůli každé hlouposti. Malá Anička se schovávala pod stůl, když jsme křičeli. Rozvod byl vysvobození. Byt na Žižkově jsem koupila za peníze po babičce – moje první skutečné útočiště. Paní Hana mi tehdy pomáhala s hlídáním Aničky, to je pravda. Ale nikdy jsem jí neslíbila žádný podíl na bytě.

Teď, když jsem po letech našla odvahu začít znovu – s Petrem, mužem, který mě miluje a respektuje – se všechno znovu rozpadalo. Oznámila jsem zasnoubení na rodinné oslavě a druhý den mi volala paní Hana.

„Petro, já tě mám ráda jako vlastní dceru,“ řekla tehdy do telefonu. „Ale když už jdeš dál, měla bys být fér.“

Fér? Co je fér? Ptala jsem se sama sebe celé týdny. S Petrem jsme plánovali svatbu a zároveň řešili prodej mého bytu – chtěli jsme začít společně od nuly. Jenže teď tu byla tahle žádost.

Začaly chodit zprávy od Tomáše: „Maminka je z toho špatná. Prý jsi na ni zapomněla.“

Moje máma mi radila: „Nedávej jí nic! Je to tvoje. Oni ti nikdy nic nedali zadarmo.“

Ale svědomí mě hryzalo. Vždyť mi opravdu pomáhala…

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni s Petrem a Aničkou. Malá si hrála s plyšákem a Petr mi položil ruku na rameno.

„Petro, co vlastně chceš?“ zeptal se tiše.

„Chci klid,“ zašeptala jsem. „Chci žít bez výčitek.“

„A myslíš, že když jí dáš peníze, budeš mít klid?“

Nevěděla jsem. V noci jsem nemohla spát. Přemítala jsem o tom, co je správné. Byla to povinnost? Nebo vydírání?

Druhý den jsem šla za právníkem. Pan Novotný byl starý známý mé rodiny.

„Paní Petro,“ řekl po přečtení všech dokumentů, „byt je jen váš. Nikdo jiný na něj nemá právní nárok.“

„Ale co morálně?“ zeptala jsem se zoufale.

Usmál se smutně: „Morálka je věc názoru. Vy jste jí nic neslíbila.“

Vrátila jsem se domů a našla ve schránce dopis od paní Hany:

„Petro,

celý život jsem se snažila být ti oporou. Teď mám pocit, že mě odstrkuješ jako nepotřebnou věc. Nechci peníze pro sebe – chci spravedlnost za všechnu tu péči o Aničku a pomoc v těžkých časech.“

Slzy mi stékaly po tváři. Zavolala jsem jí.

„Paní Hano…“ začala jsem.

„Neříkej mi paní Hano! Byla jsem ti máma!“ vykřikla do telefonu.

„Já vím… a moc si toho vážím. Ale ten byt je opravdu jen můj. Nechci mezi námi válku kvůli penězům.“

„Tak proč mi nechceš dát aspoň něco? Vždyť já už nic nemám…“

Mlčela jsem dlouho. Nakonec jsem nabídla: „Dám vám část peněz – ne polovinu, ale tolik, kolik bych vám dala za hlídání Aničky a pomoc v těch letech.“

Zavěsila.

Týdny jsme spolu nemluvily. Tomáš mi psal výhružné zprávy – prý mě zažaluje kvůli péči o dceru. Petr mě objímal a říkal: „Musíš myslet i na sebe.“

Nakonec paní Hana přijala mou nabídku – část peněz dostala a já mohla prodat byt bez dalších výčitek.

Ale vztah už nikdy nebyl stejný. Anička se ptala: „Proč už babička nechce přijít na návštěvu?“ A já nevěděla, co říct.

Dnes sedím v novém bytě s Petrem a Aničkou a přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla bych být tvrdší? Nebo měkkčí? Kde je hranice mezi vděčností a sebeúctou?

Co byste udělali vy na mém místě?