Když láska vyprchá: Příběh o tichu mezi námi

„Jano, můžeš mi podat sůl?“ Petrův hlas mě vytrhl z myšlenek. Seděli jsme u večeře, každý ponořený do svého talíře. Podala jsem mu sůl, aniž bych se na něj podívala. Vzduch mezi námi byl těžký, naplněný nevyřčenými slovy. Dřív jsme si u večeře povídali o všem možném – o práci, o dětech, o snech. Teď už týdny převládalo ticho.

Všimla jsem si toho poprvé před půl rokem. Petr začal chodit domů později. Když jsem se ptala, co se děje, odpovídal stručně: „Práce.“ Když jsem navrhla společný víkend, řekl: „Jsem unavený.“ Přestali jsme se smát. Přestali jsme se dotýkat. Přestali jsme být my.

Jednoho večera jsem seděla na gauči a dívala se na něj, jak si v kuchyni nalévá víno. Vzpomněla jsem si na naše první rande v kavárně U Tří lvů, kde mi šeptal do ucha vtipy a já se smála tak nahlas, že se lidé otáčeli. Teď jsme byli dva cizinci v jednom bytě.

„Petře, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše.

Zvedl oči od mobilu. „O čem?“

„O nás.“

Pokrčil rameny a usedl naproti mně. „Co chceš slyšet?“

Cítila jsem, jak mi buší srdce. „Mám pocit, že už spolu skoro nemluvíme. Že jsme… že jsme se ztratili.“

Petr si povzdechl. „Jano, já nevím. Jsem unavený. V práci je toho moc. Doma je pořád nějaký chaos. Potřebuju klid.“

„A já?“ vyhrkla jsem. „Já tu nejsem?“

Zavrtěl hlavou a vstal. „Nechme to být.“

Ten večer jsem brečela v koupelně tak tiše, aby to děti neslyšely. V hlavě mi zněla slova psycholožky, ke které jsem tajně chodila: „Když partner přestane sdílet své pocity, když mizí doteky a zájem, je to často známka toho, že láska vyprchává.“

Začala jsem si všímat dalších detailů. Petr už mě neobjal, když jsem přišla domů z práce. Nepolíbil mě na dobrou noc. Když jsem mu vyprávěla o svých starostech s dcerou Klárou, jen přikývl a dál scrolloval na telefonu.

Jednou večer přišel domů později než obvykle. „Byl jsem s kolegy na pivu,“ oznámil bez zájmu.

„S kým konkrétně?“ zeptala jsem se.

„S Martinem a Pavlem,“ odpověděl rychle.

Ale já věděla, že lže. Martin mi totiž ten den psal kvůli Klářině narozeninám a zmínil, že je nemocný doma.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Nejsem dost dobrá? Nejsem dost hezká? Co dělám špatně? Každý den jsem se dívala do zrcadla a hledala chyby – vrásky kolem očí, unavený pohled, pár kilo navíc.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla za Petrem do pracovny.

„Petře, musíme si promluvit vážně,“ řekla jsem rozhodně.

Zvedl oči od monitoru. „Co je zase?“

„Mám pocit, že už mě nemiluješ.“

Chvíli mlčel. Pak sklopil oči. „Nevím… Asi máš pravdu.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí do žaludku. Čekala jsem odpor, hádku, výčitky – ale přišla jen prázdnota.

„A co budeme dělat?“ zeptala jsem se tiše.

Petr pokrčil rameny. „Nevím.“

Následující týdny byly jako zlý sen. Doma jsme kolem sebe chodili po špičkách. Děti cítily napětí a ptaly se: „Mami, proč je táta pořád smutný?“ Neměla jsem odpověď.

Jednou večer přišla Klára za mnou do ložnice a objala mě: „Mami, já nechci, abyste se s tátou hádali.“

Rozplakala jsem se před ní poprvé v životě.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Letné, abych si utřídila myšlenky. Přemýšlela jsem o tom, co vlastně chci. Zasloužím si žít v tichu? Zasloužím si být neviditelná?

Jednoho dne mi psycholožka řekla: „Jano, láska není samozřejmost. Pokud ji necítíte ani jeden z vás, musíte najít odvahu něco změnit.“

Doma jsem seděla u stolu s Petrem naproti sobě.

„Petře, myslím, že bychom měli jít od sebe,“ řekla jsem tiše.

Petr dlouho mlčel. Pak jen přikývl.

Bylo to těžké rozhodnutí – kvůli dětem, kvůli vzpomínkám na všechno krásné i bolestné. Ale věděla jsem, že už nemůžu dál žít ve stínu minulosti.

Dnes je to rok od našeho rozchodu. S Petrem spolu vycházíme kvůli dětem dobře, ale už nejsme partneři. Naučila jsem se být sama sebou a znovu věřit v lásku – i když jinak než dřív.

Někdy si říkám: Kde se ta láska vlastně ztratila? Bylo možné ji zachránit? Nebo je někdy lepší pustit druhého dál a dát šanci novému začátku?