V pasti vlastního dobra: Jak jsem pomáhala synovi a jeho ženě, až jsem ztratila samu sebe
„Tomáši, už zase jsi zapomněl zamknout sklep! Kolikrát ti to mám ještě říkat?“ křičela jsem přes chodbu, zatímco jsem v ruce svírala klíče a snažila se potlačit třes v prstech. Věděla jsem, že je to malichernost, ale v tu chvíli mi připadalo, že na tom závisí celý svět. Tomáš jen protočil oči a zabouchl za sebou dveře do svého pokoje. Bylo mu tehdy šestnáct a já měla pocit, že mi mizí před očima – z kluka, který mě objímal před spaním, se stal cizinec s mobilem přilepeným k ruce.
Teď je Tomášovi třicet dva. Má ženu Lenku a malého Davídka. A já? Jsem pořád tady, v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, kde jsem kdysi věřila, že budeme šťastná rodina. Když se Tomáš s Lenkou vzali, byla jsem pyšná. Lenka byla milá, usměvavá, trochu nesmělá. Vzala jsem ji pod svá křídla – učila ji vařit svíčkovou i péct vánočku podle rodinného receptu. Když se jim narodil Davídek, nabídla jsem se, že budu hlídat, kdykoliv budou potřebovat.
Jenže čím víc jsem pomáhala, tím víc jsem měla pocit, že mě potřebují méně. Lenka začala odmítat moje rady. „Ivano, děkujeme, ale zvládneme to sami,“ říkala s úsměvem, který byl čím dál napjatější. Tomáš se stáhl do sebe. Přestali mě zvát na nedělní obědy. Když jsem jim jednou přinesla domácí koláč, zůstal netknutý na lince.
Začala jsem mít pocit, že mi mizí půda pod nohama. Přestala jsem spát. V noci jsem seděla v kuchyni a dívala se na staré fotky – Tomáš na kole v Krkonoších, Tomáš s rozbitým kolenem, Tomáš na maturitním plese. Všechno to byly okamžiky, kdy mě potřeboval. Teď měl vlastní rodinu a já byla jen stínem na okraji jejich života.
Jednou večer mi Tomáš zavolal. „Mami, potřebujeme pomoct s Davídkem. Lenka má horečku a já musím do práce.“ Okamžitě jsem sbalila tašku a běžela k nim přes půl Prahy. Davídek měl rýmu a plakal celou noc. Lenka ležela v posteli a ani mi nepoděkovala. Ráno jsem odcházela domů vyčerpaná a s pocitem, že jsem na obtíž.
Začala jsem si všímat drobností – Lenka mi nevolala zpátky, Tomáš byl neustále zaneprázdněný. Když jsem nabídla, že jim zaplatím dovolenou v Chorvatsku, odmítli to s tím, že chtějí být sami. Připadala jsem si jako vetřelec ve vlastním životě.
Jednoho dne mi sousedka paní Novotná řekla: „Ivano, musíš myslet taky na sebe! Pořád jen běháš kolem nich a co z toho máš?“ Zasmála jsem se tomu tehdy, ale večer mi její slova zněla v hlavě jako ozvěna.
Začala jsem chodit na procházky do Hostivařského lesa. Seděla jsem na lavičce a pozorovala rodiny s dětmi. Přemýšlela jsem o tom, co bych dělala, kdybych neměla Tomáše. Nikdy jsem neměla koníčky – všechno bylo podřízené jemu. Když byl malý, šila jsem mu kostýmy na karnevaly, pekla dorty na oslavy, pomáhala s úkoly do školy. Když dospěl, platila jsem mu autoškolu i první nájem.
Jednou večer přišla Lenka ke mně domů. Byla nervózní a dlouho mlčela. Pak řekla: „Ivano, vážíme si toho, co pro nás děláte. Ale potřebujeme trochu prostoru.“ Její slova mě bodla do srdce jako nůž. Vždyť já jen chtěla pomoct! Chtěla jsem být součástí jejich života.
Doma jsem brečela do polštáře jako malá holka. Připadala jsem si zbytečná. Volala jsem Tomášovi – nebral mi telefon. Psala jsem mu zprávy – odpověděl stroze: „Mami, teď nemám čas.“
Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem vařit pro dva, přestala jsem péct koláče. Byt byl tichý a prázdný. Sousedka mě pozvala na kávu – poprvé po letech jsem šla mezi lidi bez toho, abych myslela na Tomáše.
Jednou ráno mi přišel dopis od Tomáše: „Mami, promiň nám to všechno. Máme tě rádi, jen jsme potřebovali najít vlastní cestu.“ Četla jsem ta slova pořád dokola a nevěděla, jestli mám být šťastná nebo smutná.
Dnes už vím, že láska matky někdy dusí víc než pomáhá. Musela jsem se naučit žít sama pro sebe – začala jsem chodit na keramiku a poznala nové přátele. Ale někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Udělala bych něco jinak? Nebo je mateřská láska vždycky pastí?
Co myslíte vy? Dá se vůbec přestat být matkou naplno? Nebo je to něco, co nás bude provázet až do konce života?