Když jsem v pětašedesáti zjistila, že nejsem Češka: Pravda, která mi změnila život přes noc

„Ty nejsi naše dcera.“ Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik měsíců. Seděla jsem tehdy u starého dubového stolu v kuchyni, kde jsme s mámou vždycky loupaly brambory na nedělní oběd. Teď tam seděla jen teta Alena, mámina sestra, a její ruce se třásly, když mi podávala zažloutlý dopis. „Promiň, Jano, ale už to musíš vědět.“

Bylo mi pětašedesát let a celý život jsem si myslela, že jsem dcera Marie a Karla Novotných z Pardubic. Vždycky jsem byla ta poslušná holka, která nikdy moc nevyčnívala. Vzorně jsem vystudovala gymnázium, vdala se za Petra, porodila dvě děti – Kláru a Tomáše – a celý život pracovala jako účetní v místní nemocnici. Nikdy mě nenapadlo pochybovat o svých kořenech. Proč taky? Vždyť jsme byli typická česká rodina.

Ale ten den se všechno změnilo. Teta Alena mi podala dopis, který našla mezi máminými věcmi po její smrti. Dopis byl adresovaný mně, ale nikdy mi ho máma nedala. V dopise stálo: „Janičko, kdybys to někdy četla, chci, abys věděla pravdu. Nejsi naše biologická dcera. Adoptovali jsme tě v roce 1957 z dětského domova v Chrudimi. Tvoje skutečná maminka byla Romka jménem Božena Holubová.“

V tu chvíli se mi rozpadl svět. Všechno, co jsem si myslela, že vím o sobě, o své rodině, o svém místě na světě, bylo najednou pryč. Seděla jsem tam a brečela jako malá holka. Teta mě objala a šeptala: „Tvoje máma tě milovala nade vše na světě. Ale bála se, že bys to neunesla.“

První týdny po tom odhalení byly jako zlý sen. Klára i Tomáš si všimli, že se něco děje. „Mami, jsi v pořádku?“ ptala se Klára jednoho večera, když jsem už potřetí zapomněla zapnout pračku. Nevěděla jsem, jak jim to říct. Báli by se? Odsoudili by mě? Nebo by mě měli pořád rádi?

Nakonec jsem jim to řekla u nedělního oběda. „Děti, musím vám něco říct…“ Hlas se mi třásl a ruce potily. Vyprávěla jsem jim všechno – o dopise, o adopci, o svých skutečných kořenech. Klára mě objala a řekla: „Mami, jsi pořád naše máma.“ Tomáš byl tišší, ale nakonec jen řekl: „To nic nemění.“

Ale pro mě se změnilo všechno. Najednou jsem si začala všímat věcí, které mi dřív připadaly normální – proč mám tmavší oči než ostatní v rodině? Proč jsem byla vždycky trochu jiná? Proč mě ve škole občas děti škádlily kvůli mému vzhledu?

Začala jsem pátrat po své biologické rodině. Zavolala jsem na matriku do Chrudimi a po několika týdnech hledání mi paní úřednice našla kontakt na Boženu Holubovou – nebo spíš na její dceru Martinu, moji nevlastní sestru. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem jí poprvé volala.

„Dobrý den… Jmenuji se Jana Novotná… Myslím, že jsme sestry.“ Na druhém konci bylo ticho a pak se ozval pláč.

Setkaly jsme se v malé kavárně v Hradci Králové. Martina byla o deset let mladší než já, tmavé vlasy stažené do copu a hluboké hnědé oči – stejné jako ty moje. Objaly jsme se a obě brečely.

„Maminka na tebe nikdy nezapomněla,“ řekla mi Martina. „Musela tě dát k adopci, protože byla sama a bála se, že tě neuživí.“

Začala jsem poznávat svou romskou rodinu – tety, strýce, bratrance a sestřenice. Byli hluční, srdeční a přijali mě mezi sebe s otevřenou náručí. Ale zároveň jsem cítila rozpolcenost – patřím vůbec mezi ně? Nejsem pro ně jen cizinka?

Moje česká rodina to nesla těžce. Manžel Petr byl zpočátku zmatený: „Takže ty jsi celou dobu nebyla… naše?“ Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem pořád ta samá Jana. Ale i on musel překonat své předsudky.

Nejhorší to bylo s některými přáteli. Jedna kolegyně z nemocnice mi řekla: „Takže ty jsi vlastně Romka? To bych do tebe nikdy neřekla.“ Najednou jsem cítila pohledy lidí jinak – jako by mě posuzovali novým pohledem.

Začala jsem číst knihy o romské historii a kultuře, chodila na setkání romských komunit v Pardubicích i Hradci Králové. Chtěla jsem pochopit svět, který mi byl celý život utajený.

Ale zároveň jsem si uvědomovala, jak moc mě ovlivnila česká výchova – láska k řádu, pravidlům, tichému domovu. Najednou jsem byla rozpolcená mezi dvěma světy.

Jednou večer jsme seděli s Martinou u vína a ona se mě zeptala: „Cítíš se teď víc Romka nebo Češka?“ Dlouho jsem mlčela. „Nevím,“ odpověděla jsem nakonec. „Jsem prostě Jana.“

Dnes je mi šestašedesát a pořád hledám odpovědi na otázky, které mi změnily život přes noc. Naučila jsem se přijímat obě své identity – tu českou i tu romskou. Ale někdy si říkám: Kdo vlastně jsem? A co byste udělali vy na mém místě? Přijali byste novou pravdu o sobě – nebo byste ji raději nikdy nechtěli znát?