Mléko pod zámkem: Příběh jedné rodiny v době drahoty

„To snad nemyslí vážně…“ šeptla jsem si pro sebe, když jsem se snažila vytáhnout láhev mléka z regálu. Na hrdle se leskl plastový bezpečnostní zámek, jaký jsem dřív vídala jen na drahém alkoholu nebo parfémech. Vedle mě stála starší paní, která si povzdechla: „To už jsme fakt dopadli, když si musíme zamykat i mlíko.“

Bylo pondělní ráno, venku lilo a já měla v peněžence posledních dvě stě korun do výplaty. V hlavě mi běžely účty: nájem, elektřina, školní obědy pro dceru Klárku. Můj muž Petr přišel před měsícem o práci v autodílně a od té doby je doma. Snaží se něco najít, ale všude chtějí mladší, levnější, bez závazků. Já pracuju na poloviční úvazek v knihovně a přivydělávám si úklidem u sousedů. Ale peníze mizí rychleji než kdy dřív.

„Mami, koupíš mi jogurt?“ ozvala se Klárka a ukázala na regál s barevnými kelímky. „Dneska ne, zlatíčko,“ odpověděla jsem tiše a cítila, jak mě pálí v očích. „Musíme šetřit.“

U pokladny jsem položila mléko na pás. Pokladní – mladá holka s kruhy pod očima – se na mě ani nepodívala. „Mléko musím odemknout,“ řekla unaveně a natáhla se pro klíček. Za mnou ve frontě někdo nespokojeně zafuněl. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních – jako bych byla podezřelá jen proto, že kupuju obyčejné mléko.

Doma jsme seděli u stolu a snídali suchý chleba s máslem. Petr mlčel, oči upřené do hrnku s kávou. Klárka se snažila být veselá, ale poznala jsem, že ji trápí naše napjatá atmosféra. „Tati, kdy zase půjdeme do kina?“ zeptala se najednou. Petr se pousmál: „Až budu mít novou práci, princezno.“

Odpoledne jsem šla s Klárkou do školy na třídní schůzky. U vchodu mě zastavila učitelka: „Paní Novotná, potřebovala bych s vámi mluvit o obědech. Klárka už třetí den neměla zaplacený oběd.“ Zrudla jsem hanbou a rychle přikývla: „Omlouvám se, dnes to doplatím.“

Cestou domů jsem přemýšlela, kde ještě ušetřit. Vzpomněla jsem si na sousedku paní Hanu, která mi jednou nabídla brigádu – uklidit jí sklep za pár stovek. Zastavila jsem se u ní a zeptala se, jestli by něco nepotřebovala. „Ale jistě, miláčku,“ usmála se smutně. „Všichni teď máme těžké časy.“

Večer jsme s Petrem seděli v kuchyni a hádali se o peníze. „Nemůžeme pořád jen šetřit! Klárka nemůže za to, že jsme v takové situaci!“ vybuchl Petr. „A co mám dělat? Mám snad začít krást?“ vykřikla jsem zoufale.

Petr sklopil hlavu: „Promiň… Já jen… cítím se k ničemu.“

Další den jsem šla opět do supermarketu. Tentokrát jsem si všimla mladého kluka, jak nenápadně strká máslo do bundy. Ostraha ho chytila hned u východu. Lidé kolem jen mlčky přihlíželi nebo si šeptali něco o zlodějích a sockách. Ale já věděla, že to není tak jednoduché.

Večer jsme seděli u televize a sledovali reportáž o tom, jak supermarkety zavádějí bezpečnostní zámky na základní potraviny kvůli nárůstu krádeží. Moderátor mluvil o inflaci a rostoucích cenách. Petr jen zavrčel: „Ať si ti nahoře zkusí žít za patnáct tisíc měsíčně.“

Začala jsem psát deník – potřebovala jsem někde ventilovat svůj strach i vztek. Psala jsem o tom, jak se bojím dalšího dne, jak mě děsí pohled do prázdné lednice i Klárčina otázka: „Mami, proč už nekupujeme jahodový jogurt?“

Jednoho dne přišla Klárka domů uplakaná. „Děti se mi smály, že mám staré boty,“ vzlykala. Objala jsem ji a slíbila jí nové boty – i když jsem věděla, že nevím kde na ně vzít.

Petr nakonec dostal práci ve skladu za minimální mzdu. Byli jsme rádi i za to. Ale pořád jsme počítali každou korunu.

Jednou večer jsme seděli s Petrem na balkoně a dívali se na světla města. „Pamatuješ, jak jsme si slibovali, že naše dítě nikdy nebude mít hlad?“ zeptal se tiše.

Přikývla jsem a polkla slzy.

Dnes už vím, že největší krádež není ta v supermarketu – ale ta, která nám bere důstojnost a naději.

A tak se ptám: Jak dlouho ještě budeme muset zamykat obyčejné mléko? A kdy si konečně začneme pomáhat místo toho, abychom jeden druhého soudili?