Když domov není tam, kde jsou děti: Příběh Aleny

„Mami, my tě prostě k sobě vzít nemůžeme. Máme tu málo místa a děti potřebují svůj klid.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už několik dní. Sedím na staré pohovce v panelákovém bytě na Jižním Městě, dívám se z okna na šedivý dvůr a v hrudi mě pálí něco, co neumím pojmenovat. Je to smutek? Hněv? Nebo jen obyčejná bezmoc?

Vždycky jsem si myslela, že rodina drží pohromadě. Že když přijde stáří, děti se o mě postarají, tak jako já o ně. Ale teď, když mi je sedmašedesát a zdraví už není, co bývalo, zůstala jsem sama. Manžel mi umřel před pěti lety na rakovinu plic. Od té doby jsem žila hlavně pro děti – pro Petra a Lenku. Pomáhala jsem s vnoučaty, vařila jim, když byli nemocní, půjčovala peníze na hypotéku. A teď?

Telefon mi vibruje na stole. Je to Lenka. Zvednu to s nadějí, že si to rozmyslela.

„Ahoj mami, jen ti volám, že dneska nestihnu přijít. Kluci mají trénink a já musím ještě do práce.“

„Lenko…“ začnu opatrně, „přemýšlela jsi o tom, co jsem ti říkala? Že bych se k vám přestěhovala? Už tu nezvládám být sama.“

Na druhém konci je ticho. Pak povzdech.

„Mami, já vím, že je to těžké. Ale my máme jen tři pokoje a už teď je to tu jak ve včelím úlu. A Tomáš… víš, že s tím nesouhlasí.“

Tomáš je její manžel. Nikdy mě neměl rád. Prý se moc pletu do jejich života.

„Dobře,“ řeknu tiše a cítím, jak se mi do očí derou slzy.

Petr mi to řekl ještě tvrději. „Mami, já mám práci v Brně, děti jsou malé a Jana by z toho byla na nervy. To prostě nejde.“

Zavěsím a chvíli jen sedím v tichu. V hlavě mi běží vzpomínky: jak jsem je vodila do školky, jak jsme jezdili na chalupu do Orlických hor, jak jsem jim šila kostýmy na karneval. Vždycky jsem byla ta, která držela rodinu pohromadě.

Teď mám pocit, že už nejsem potřeba.

Večer jdu do koupelny a zahlédnu svůj odraz v zrcadle. Vlasy mi šediví, tvář mám unavenou. Kdy jsem tak zestárla? Proč si toho nikdo nevšiml dřív?

Druhý den ráno zvoní sousedka paní Novotná.

„Alenko, nechcete jít na kafe? Dneska je venku hezky.“

Chvíli váhám, ale pak kývnu. Potřebuju mezi lidi.

Sedíme spolu na lavičce před domem a ona mi vypráví o svých vnoučatech. „Víš, moje dcera by mě taky k sobě nevzala. Prý potřebuje svůj prostor. Dneska je to jiné než za nás.“

Přikývnu a cítím úlevu – nejsem v tom sama.

Odpoledne mi volá sociální pracovnice z úřadu. „Paní Aleno, podala jste si žádost o místo v domově pro seniory? Máme tu jeden volný pokoj v Modřanech.“

Domov důchodců? Vždycky jsem si říkala, že tam nikdy neskončím. Ale co jiného mi zbývá?

Večer přijde Lenka s kluky na návštěvu. Přinesou mi koláče a kluci se hned rozběhnou k televizi.

„Mami,“ začne Lenka opatrně, „já vím, že je to pro tebe těžké. Ale třeba by ti bylo v tom domově líp než tady sama.“

„A co když tam nikoho nebudu znát? Co když tam budu jen čekat na smrt?“ vyhrkne ze mě zoufalství.

Lenka mě obejme. „Mami, my tě máme rádi. Ale každý máme svůj život…“

Dívám se na ni a poprvé chápu – ona opravdu nechce být zlá. Jen už neumí žít tak těsně vedle mě jako dřív.

Noc je dlouhá a já nemůžu spát. Přemýšlím o tom, kde je vlastně domov. Je to místo? Lidé? Nebo vzpomínky?

Ráno si sbalím pár věcí do tašky a jedu se podívat do Modřan. Domov je čistý, personál milý a v jídelně sedí několik žen mého věku a hrají karty.

„Pojďte si zahrát s námi!“ volá jedna z nich.

Sednu si k nim a poprvé za dlouhou dobu se usměju.

Možná domov není tam, kde jsou děti. Možná je tam, kde mě někdo přijme takovou, jaká jsem.

A přesto… Proč mám pocit viny? Proč mám pocit, že jsem selhala jako matka i jako člověk? Je opravdu chyba chtít být s rodinou na sklonku života?

Co byste udělali vy na mém místě?