Třicetiletá volba: Kariéra nebo rodina?

„Kláro, kdy už si konečně najdeš pořádného chlapa?“ ozvalo se z telefonu tak hlasitě, že jsem musela odtáhnout sluchátko od ucha. Maminka. Vždycky přesná, vždycky s jasným názorem. Seděla jsem v kanceláři na Pankráci, za okny šedivý únorový den, a přemýšlela, jestli mám sílu jí znovu vysvětlovat, že práce v advokátní kanceláři není jen přechodná etapa před mateřstvím.

„Mami, mám teď hodně práce. Zrovna připravuju velký případ a—“

„Práce! Práce! Vždyť ti bude třicet! Víš, kolik měla tvoje babička dětí v tvém věku?“

Zavřela jsem oči. Věděla jsem to přesně. Babička měla ve třiceti už tři děti a čtvrté na cestě. Já mám dvě vysoké školy, byt v Praze a… prázdný stůl v kuchyni. V hlavě mi běžela slova, která jsem nikdy nahlas nevyslovila: Co když to takhle chci? Co když mi to stačí?

Večer jsem seděla sama u vína a přemítala nad tím, jak se můj život vzdálil od představ rodičů. Táta mi minulý týden poslal SMS: „Klárko, přijedeš na víkend? Mamka by byla ráda.“ Věděla jsem, že za tím stojí i jeho vlastní touha vidět mě šťastnou – podle jeho měřítek.

V práci mě kolegové obdivovali. „Kláro, ty jsi fakt stroj! Jak to všechno zvládáš?“ smála se Jana z vedlejší kanceláře. Ale když jsem jí jednou řekla, že bych možná chtěla dítě sama, bez partnera, jen pokrčila rameny: „To bych nedala. Ale ty jsi jiná.“

Jsem jiná? Nebo jen jinak nešťastná?

Jednoho dne jsem přijela do Brna. Byt rodičů voněl gulášem a bezpečím dětství. U stolu seděla i sestra Petra se svým mužem a dvěma dětmi. Malý Matýsek mi skočil kolem krku: „Teto Kláro! Přijdeš si hrát?“

Maminka mi podala talíř a tiše řekla: „Víš, že tě máme rádi. Jen bychom chtěli… abys nebyla sama.“

„Mami, já nejsem sama,“ odpověděla jsem tiše. „Mám práci, přátele…“

„Ale večer přijdeš domů a je tam ticho,“ namítla. „To není život.“

Petra se na mě podívala s lítostí v očích. „Já bych neměnila,“ řekla. „Ale chápu tě. Jen… někdy je fajn mít někoho vedle sebe.“

Cítila jsem tlak ze všech stran. Večer jsem se zavřela do svého starého pokoje a dívala se na plakáty z gymplu. Kde je ta holka, co snila o tom, že bude slavnou právničkou? Je šťastná?

V Praze mě čekal další pracovní týden – dlouhé porady, nekonečné e-maily a večery s Netflixem. Jednoho dne mi přišel e-mail od bývalého spolužáka Tomáše: „Kláro, nechceš zajít na kafe? Dlouho jsme se neviděli.“

Souhlasila jsem. Setkání bylo příjemné – Tomáš měl dvě děti a rozvod za sebou. Povídali jsme si o životě, o tom, jak je těžké najít někoho, kdo chápe naše priority.

„Víš,“ řekl Tomáš zamyšleně, „možná jsme ta generace, která musí všechno zvládnout sama.“

Cestou domů jsem přemýšlela: Je to opravdu tak? Musíme si vybrat mezi kariérou a rodinou? Nebo jen neumíme říct nahlas, co doopravdy chceme?

Jednoho večera jsem seděla s maminkou na balkoně našeho bytu v Brně. Mlčely jsme dlouho.

„Klárko,“ začala opatrně, „nechci tě nutit… Ale bojím se o tebe.“

„Mami,“ odpověděla jsem poprvé upřímně, „já se taky bojím. Že když teď něco změním, přijdu o všechno, co jsem budovala. A když nezměním nic… možná jednou budu litovat.“

Maminka mě objala a poprvé neříkala nic.

Dnes je mi třicet. Sedím ve svém pražském bytě a dívám se z okna na noční město. Přemýšlím: Je možné být šťastná i bez rodiny? Nebo je štěstí právě v tom, co po nás chtějí ostatní? Co byste udělali vy na mém místě?