Táta se vrátil: Ale kdo je vlastně můj skutečný otec?

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ vyhrkla jsem na mámu, když mi mezi dveřmi oznámila, že se Petr – můj biologický otec – po dvaceti letech vrátil do Prahy. Stála jsem v předsíni, mokré boty od deště, a v hlavě mi hučelo. Máma se na mě dívala provinile, ruce si mnula v klíně. „Chtěla jsem tě ušetřit zklamání, Aničko. On… nikdy nebyl připravený být tátou.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsem jako malá čekala u okna, jestli se táta někdy objeví. Ale místo něj přišel Karel – mámin nový přítel, který se brzy stal mým nevlastním tátou. Karel byl ten, kdo mě učil jezdit na kole na sídlišti v Modřanech, kdo mi pomáhal s matikou a kdo mě držel za ruku, když jsem měla horečku. Nikdy jsem ho neoslovovala jinak než „tati“. Petr byl jen jméno na staré fotce v šuplíku.

„A co teď chce?“ zeptala jsem se tiše. Máma pokrčila rameny. „Prý tě chce vidět. Prý by rád… napravil, co zkazil.“

V hlavě mi vířily otázky. Proč teď? Proč po tolika letech? A proč bych mu měla dát šanci? Večer jsem seděla v pokoji a dívala se na Karla, jak si čte noviny. Všiml si mého pohledu a usmál se: „Co je, Aničko?“

„Tati… víš o tom, že se Petr vrátil?“ zeptala jsem se opatrně. Karel na chvíli ztuhl, pak odložil noviny. „Vím to. Máma mi to říkala. Ale pro mě jsi pořád moje holka.“

V tu chvíli jsem měla chuť ho obejmout a nikdy nepustit. Ale místo toho jsem jen kývla a šla si lehnout. Spánek nepřicházel. Přemýšlela jsem o tom, jaké by to bylo mít dva otce. Jeden mě opustil, druhý mě vychoval.

O pár dní později mi máma podala papírek s telefonním číslem. „Kdybys chtěla… můžeš mu zavolat.“ Dlouho jsem na číslo jen zírala. Nakonec jsem napsala zprávu: „Ahoj, tady Anička. Máma říkala, že jste zpátky.“ Odpověď přišla téměř okamžitě: „Aničko! Jsem moc rád, že ses ozvala. Můžeme se sejít?“

Souhlasila jsem s nervozitou v žaludku. Sešli jsme se v kavárně na Národní třídě. Petr byl vysoký, prošedivělý muž s hlubokýma očima. Usmíval se nejistě a já cítila zvláštní směs vzteku a zvědavosti.

„Promiň, že jsem tě opustil,“ začal hned po objednání kávy. „Byl jsem mladý a hloupý. Myslel jsem si, že svět čeká jen na mě…“

„A co já?“ skočila jsem mu do řeči. „Čekala jsem na tebe roky.“

Petr sklopil oči. „Vím to. Každý den toho lituju.“

Seděli jsme tam dlouho a povídali si o všem možném – o jeho cestách po světě, o tom, jaké to bylo žít na lodi, o mých studiích na gymnáziu i o Karlovi. Petr poslouchal pozorně, ale když přišla řeč na Karla, jeho tvář ztvrdla.

„Máš ho ráda?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ odpověděla jsem bez váhání. „Je to můj táta.“

Petr mlčel a já cítila napětí ve vzduchu. Pak řekl: „Chtěl bych být součástí tvého života… pokud mi to dovolíš.“

Nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem mu odpustit, ale zároveň jsem měla pocit zrady vůči Karlovi.

Doma bylo dusno. Máma byla nervózní a Karel se tvářil uzavřeněji než obvykle. Jednou večer jsme seděli u večeře a Karel najednou promluvil: „Aničko, jestli chceš být s Petrem v kontaktu, nebudu ti bránit. Ale chci, abys věděla jedno – rodina není o krvi.“

Rozplakala jsem se. Máma mě objala a Karel mi položil ruku na rameno.

Další týdny byly plné rozporuplných pocitů. S Petrem jsme se občas vídali – chodili jsme po Praze, povídali si o minulosti i budoucnosti. Ale pokaždé, když jsem přišla domů, cítila jsem výčitky svědomí vůči Karlovi.

Jednou jsme s Petrem seděli na lavičce u Vltavy a on řekl: „Vím, že už nikdy nebudu tvůj opravdový táta… ale rád bych byl aspoň tvůj přítel.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé ucítila soucit místo hněvu.

Doma mě čekal Karel s hrníčkem čaje. „Jak bylo?“ zeptal se klidně.

„Dobře,“ odpověděla jsem tiše.

„Víš,“ řekl Karel zamyšleně, „někdy je těžké přijmout minulost. Ale důležité je, kdo tu pro tebe byl, když jsi to nejvíc potřebovala.“

Objala jsem ho pevněji než kdy dřív.

Dnes už vím, že rodina není jen o genech nebo příjmení. Je to o lásce a přijetí – a někdy i o odpuštění těm, kteří nás zklamali.

Občas si ale kladu otázku: Je možné milovat dva otce najednou? A co byste udělali vy na mém místě?