Rozvod, nebo záchrana manželství? Příběh Jany a Pavla z pražského sídliště

„Pavle, už zase jdeš pryč? Ani nevíš, jak moc tě tady potřebuju!“ vyhrkla jsem, když si v předsíni navlékal kabát. Malý Matěj měl horečku a Adélka se dožadovala pohádky. V kuchyni se pálila polévka a já měla pocit, že se mi život rozpadá pod rukama.

Pavel se na mě ani nepodíval. „Musím do firmy, Jana. Máme uzávěrku. Nemůžu si dovolit teď vypadnout.“

„A já si můžu dovolit být na všechno sama?“ zašeptala jsem, ale on už za sebou zavřel dveře. Zůstala jsem stát v předsíni, s Matějem v náručí a slzami v očích. V tu chvíli jsem si poprvé opravdu připustila, že naše manželství je v troskách.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím jako jedna z těch žen, co sedí na hřišti s kruhy pod očima a šeptem si stěžují na manžela. Ale poslední měsíce mě změnily. Matěj se narodil před osmi měsíci a od té doby byl pořád nemocný. Každý týden jsme běhali k doktorce na polikliniku na Proseku, Adélka žárlila a já se snažila udržet domácnost pohromadě. Pavel byl čím dál víc v práci – jeho stavební firma měla problémy a on byl pořád nervózní, odtažitý.

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o něm, o tom, jestli jsme vůbec ještě rodina. Když jsem jednou večer seděla na balkoně s hrnkem studené kávy a poslouchala vzdálený ruch sídliště, napadlo mě: Co když by nám bylo líp od sebe?

Ale pak přišel další den. Matěj měl zase horečku. Volala jsem Pavlovi, ale nezvedal to. Nakonec jsem musela sama do nemocnice. V čekárně seděla starší paní a dívala se na mě s účastí.

„To je těžký, viďte? Sama na dvě děti…“

Přikývla jsem a najednou jsem se rozbrečela. Cizí žena mě objala a já jí šeptala do ramene: „Já už nemůžu…“

Když jsme se vrátili domů, Pavel seděl v obýváku a díval se do prázdna. „Promiň,“ řekl tiše. „Zase jsem to nezvládl.“

„Nevím, jestli tohle ještě zvládáme my dva,“ odpověděla jsem upřímně.

Začali jsme spolu mluvit – poprvé po dlouhé době opravdu mluvit. O tom, jak se cítím já, jak se cítí on. Pavel přiznal, že má strach – nejen o firmu, ale i o nás. „Mám pocit, že tě ztrácím,“ řekl.

„A já mám pocit, že už tě dávno nemám,“ odpověděla jsem.

Následující týdny byly jako jízda na horské dráze. Chvíli jsme byli rozhodnutí to ukončit – hledala jsem advokáta, on si hledal podnájem. Pak přišel večer, kdy Matěj dostal záchvat kašle a my oba stáli u jeho postýlky, drželi se za ruce a modlili se, aby byl v pořádku.

Začali jsme chodit k rodinné terapeutce – paní Novotná byla přísná i laskavá zároveň. „Musíte si najít cestu zpátky k sobě,“ říkala nám. „Jinak budete jen dva cizinci ve společném bytě.“

Bylo to těžké. Pavel měl pořád sklony utíkat do práce a já byla často podrážděná a unavená. Ale začali jsme si dávat malé úkoly – jednou týdně společná večeře bez dětí (děkuju mamce za hlídání), každý večer deset minut povídání o něčem jiném než o dětech nebo práci.

Jednou večer mi Pavel přinesl kytici tulipánů. „Pamatuješ, jak jsme je měli na svatbě?“ zeptal se nesměle.

Rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň. Tolik bolesti mezi námi bylo… Ale možná ještě není pozdě.

Neříkám, že je všechno růžové. Matěj je pořád často nemocný, Adélka má své scény a Pavel má někdy dny, kdy přijde domů až v noci. Ale už spolu mluvíme – někdy se pohádáme, někdy obejmeme.

Nedávno jsme byli všichni čtyři na výletě v Divoké Šárce. Děti běhaly po louce a my s Pavlem seděli na dece vedle sebe. Držel mě za ruku a já cítila poprvé po dlouhé době klid.

Nevím, jestli naše manželství přežije všechny bouře. Ale vím jedno: stojí za to bojovat. Pro děti, pro nás… pro tu holku z Proseka, která kdysi věřila na šťastné konce.

Možná je tohle začátek nové kapitoly – nebo jen klid před další bouří. Co byste udělali vy? Má cenu bojovat za vztah i tehdy, když už skoro nic nezbývá?