Můj muž, duch našeho domova: Vždy u své mámy nebo pohřbený v práci

„Zase jdeš k mámě?“ ptám se tiše, když Petr v předsíni hledá klíče. V jeho očích zahlédnu podráždění, které už ani neskrývá. „Terezo, ona mě potřebuje. Je sama od té doby, co táta umřel. A ty přece máš malou, ne?“ odpoví a ani se na mě nepodívá. Dveře za ním tiše zaklapnou a já zůstanu stát s malou Aničkou v náručí, v kuchyni plné ticha a nevyřčených slov.

Někdy mám pocit, že jsem v našem bytě jen stín. Petr je buď v práci – kde zůstává přesčasy, protože „je toho teď moc“ – nebo u své maminky v Modřanech. Když už přijde domů, je unavený, mlčenlivý a rychle usne na gauči před televizí. Přitom jsme si kdysi slíbili, že budeme rodina. Že budeme spolu.

Moje kamarádka Jana mi říká: „Teri, vydrž. Až půjdeš zpátky do práce, všechno se srovná.“ Ale já tomu nevěřím. Každý den je pro mě těžší a těžší. Anička pláče, já jsem vyčerpaná a připadám si neviditelná. Někdy mám chuť křičet, jindy jen tiše brečím do polštáře.

Jednou večer, když Petr konečně přijde domů dřív, zkusím to znovu. „Petře, proč jsi pořád pryč? Já to sama nezvládám…“ On se na mě podívá s výrazem, který nepoznávám. „Terezo, já makám, abychom měli na hypotéku! A máma je sama! Ty máš Aničku a svoje kamarádky!“ Jeho slova mě bodnou jako nůž. „A co já? Co my dva?“ zeptám se zoufale. Petr jen pokrčí rameny a odejde do ložnice.

Začínám si připadat jako služka ve vlastním domě. Ráno vstávám dřív než slunce, abych nakrmila Aničku, uklidila byt a připravila večeři, kdyby náhodou Petr přišel domů. Když volám své mámě do Brna, slyším v jejím hlase starost: „Teri, musíš si s Petrem promluvit. Takhle to nejde.“ Ale jak mám mluvit s někým, kdo mě neslyší?

Jednoho dne přijde Petr domů s taškou plnou jídla od své mámy. „Maminka ti posílá svíčkovou,“ řekne bez úsměvu. Položí tašku na stůl a jde si pustit zprávy. V tu chvíli mi rupnou nervy. „Já nejsem tvoje máma! Já jsem tvoje žena! Chci tě tady! Chci, abys byl s námi!“ vykřiknu a slzy mi tečou po tvářích.

Petr se na mě dívá jako na cizího člověka. „Terezo, já to dělám pro vás oba! Pro tebe i pro malou! Proč to nechápeš?“ Jeho hlas je tvrdý a vzdálený. V tu chvíli si uvědomím, že jsme každý na jiné planetě.

Začnu chodit ven s kočárkem častěji a déle. V parku potkávám jiné maminky – některé šťastné, jiné stejně unavené jako já. Povídáme si o dětech, o manželech, o snech, které jsme měly před svatbou. Jedna z nich, Monika, mi řekne: „Víš, já jsem to taky zažila. Můj muž byl pořád v práci nebo u své matky. Nakonec jsem mu řekla: Buď my, nebo ona.“

Doma přemýšlím nad Moničinými slovy. Mám dát Petrovi ultimátum? Co když odejde? Co když zůstane jen kvůli Aničce? Večer sedím u stolu s hrnkem studeného čaje a čekám na Petra. Když přijde domů, vypadá unaveněji než obvykle.

„Petře,“ začnu opatrně, „musíme si promluvit.“ On si sedne naproti mně a poprvé po dlouhé době se mi podívá do očí. „Já už takhle nemůžu dál,“ řeknu tiše. „Jsem tady sama. Ty jsi pořád pryč – buď v práci nebo u mámy. Já tě potřebuju. Anička tě potřebuje.“

Petr mlčí dlouho. Pak řekne: „Já nevím, jak to změnit. Máma je sama… práce je těžká…“

„A co my?“ zeptám se znovu.

V tu chvíli začne Anička plakat a já jdu za ní do pokoje. Když ji ukládám zpátky do postýlky, slyším za sebou tiché kroky. Petr stojí ve dveřích a poprvé za dlouhou dobu pohladí Aničku po vláskách.

Ten večer spolu nemluvíme už ani slovo. Ale ráno Petr vstane dřív než obvykle a udělá mi kávu. Je to maličkost – ale pro mě znamená celý svět.

Nevím, jestli se něco změní. Nevím, jestli dokážeme najít cestu zpátky k sobě. Ale aspoň teď vím, že nejsem jediná, kdo bojuje.

Někdy přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije s duchem místo s mužem? A kolik z nás najde odvahu říct: „Dost!“?