Měla by bývalá tchyně vídat svou vnučku? Otázka loajality a rodinných hranic

„Jano, opravdu si myslíš, že je správné, abych už nikdy Natálku neviděla?“ Věra stála ve dveřích mého bytu, v ruce držela plyšového medvěda a obálku s penězi. Její hlas se třásl a v očích jí stály slzy. Bylo to poprvé od rozvodu s Tomášem, co jsme spolu mluvily déle než pár minut.

Zhluboka jsem se nadechla. „Věro, já… já nevím. Není to jednoduché. Tomáš na Natálčiny narozeniny úplně zapomněl. Ale vy jste přišla. Přinesla jste dárek, chtěla jste ji vidět. Jenže…“ zarazila jsem se, protože jsem cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem zároveň.

Věra položila medvěda na botník a opatrně mě pohladila po rameni. „Já vím, že Tomáš udělal spoustu chyb. Ale Natálka je moje vnučka. Nemůžu za to, že její táta je… no, jaký je.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. V hlavě mi běžely všechny ty hádky s Tomášem – jeho výčitky, jeho odchody z domu na celé víkendy, jeho neochota podílet se na péči o dceru. A teď tu stojí jeho matka a chce být součástí našeho života. Měla bych jí to dovolit? Nebo tím zrazuju sama sebe i Natálku?

„Mami, kdo to je?“ ozvalo se z obýváku. Natálka stála ve dveřích v růžových šatičkách a zvědavě si prohlížela Věru. Ta se k ní sklonila a natáhla k ní medvěda.

„To je babička Věra, zlatíčko,“ řekla jsem tiše.

Natálka se usmála a vzala si medvěda do náruče. „Děkuju!“

V tu chvíli jsem měla pocit, že dělám správnou věc. Ale pak mi v hlavě zazněl Tomášův hlas: „Jestli dovolíš mojí mámě chodit k vám domů, tak už nikdy neuvidíš ani korunu alimentů!“ To mi řekl do telefonu před týdnem, když jsem mu oznámila, že Věra chce přijít na oslavu.

Celý den jsem byla napjatá. Šly jsme s Věrou a Natálkou do parku, kde jsme si sedly na lavičku u dětského hřiště. Věra vyprávěla Natálce pohádky a já jsem je pozorovala s pocitem smutku i úlevy zároveň. Bylo vidět, jak moc jí na vnučce záleží.

Cestou zpátky domů mi Věra podala obálku s penězi. „To je pro Natálku. Na nové botičky nebo co bude potřebovat.“

Zarazila jsem se. „Věro, to nemůžu přijmout…“

„Ale můžeš,“ přerušila mě rázně. „Vím, že Tomáš ti moc nepomáhá. A já nechci být jen ta bývalá tchyně, která zmizí ze života své vnučky.“

Doma jsme si daly čaj a Natálka si hrála s novým medvědem. Najednou zazvonil telefon – Tomáš. Srdce mi poskočilo strachem.

„Co tam dělá moje máma?“ spustil bez pozdravu.

„Přišla popřát Natálce k narozeninám,“ odpověděla jsem tiše.

„Jestli ji ještě jednou pustíš do bytu, tak si mě nepřej! A alimenty zapomeň!“ zařval a zavěsil.

Věra seděla u stolu a slyšela každé slovo. Mlčky vstala a začala si balit kabelku.

„Neodcházejte,“ zašeptala jsem. „Tohle není vaše vina.“

Věra se na mě smutně podívala: „Jano, nechci ti dělat problémy. Ale nemůžu přijít o vnučku jen proto, že můj syn je… no…“

V tu chvíli jsem se rozplakala. „Já už nevím, co je správné! Chci pro Natálku rodinu, ale ne za každou cenu…“

Věra mě objala: „Jsi skvělá máma. A já budu stát při vás obou – pokud mi to dovolíš.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem nad tím, co je vlastně loajalita – jestli mám být věrná sama sobě, své dceři nebo rodině bývalého manžela. Je správné bránit babičce ve styku s vnučkou kvůli chybám jejího syna? Nebo tím chráním sebe i Natálku před další bolestí?

Druhý den ráno jsem našla v kuchyni lístek: „Děkuju za včerejšek. Pokud budeš chtít, ráda přijdu zase.“

Seděla jsem u stolu s hrnkem kávy a dívala se na spící Natálku. V hlavě mi pořád zněla ta otázka: Měla bych dovolit Věře vídat svou vnučku? Nebo tím zrazuju samu sebe? Co byste udělali vy? Má bývalá tchyně právo na vztah s vnučkou i přes odpor svého syna?