Dědictví, které roztrhlo naši rodinu: Jak můžeš brát peníze od vlastní sestry?

„Jak můžeš brát peníze od vlastní sestry? Ty máš všechno, ona skoro nic!“ křičela teta Alena přes celý obývák, až se skleničky na stole zachvěly. Seděla jsem v koutě, ruce sevřené v klíně, a sledovala, jak se naše rodina rozpadá před mýma očima. Petr, můj manžel, stál u okna a mlčel. Lenka, jeho sestra, měla v očích slzy a její hlas se třásl, když odpovídala: „To není fér, mami by to takhle nechtěla.“

Všechno to začalo před měsícem, když nám notář přečetl závěť po smrti mé tchyně. Třípokojový byt v paneláku na Jižním Městě odkázala napůl Petrovi a Lence. Jenže zatímco Petr měl dobře placenou práci v IT firmě a já učila na gymnáziu, Lenka žila sama s dvěma dětmi v malém podnájmu a pracovala jako prodavačka v Albertu. Všichni jsme věděli, že má hluboko do kapsy.

První dny po pohřbu jsme se snažili držet pohromadě. Vařili jsme společně obědy, vzpomínali na maminku a smáli se jejím historkám. Ale jakmile přišlo na řešení bytu, atmosféra zhoustla. Petr navrhl, že byt prodáme a peníze si rozdělíme napůl. Lenka se rozplakala: „Já nemám kam jít! Děti potřebují pokojíček. Ty máš dům za Prahou, proč bys měl dostat půlku peněz?“

Petr ztuhl. „To není o tom, co mám nebo nemám. Je to mámin byt a ona nám ho odkázala oběma.“

Teta Alena do toho skočila: „Péťo, vždyť ty vyděláváš třikrát tolik co Lenka! Proč bys měl dostat stejný díl? To nemáš srdce?“

Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Všichni se dívali na Petra jako na lakomce. Jenže já věděla, že ho to bolí. Celý život se snažil být spravedlivý, ale teď byl v pasti mezi rodinou a svým svědomím.

Další týdny byly peklo. Lenka přestala zvedat telefon, když jí Petr volal. Děti se přestaly vídat. Na rodinných oslavách panovalo ticho a napětí by se dalo krájet. Jednou večer jsem našla Petra sedět potmě v kuchyni.

„Jano,“ zašeptal, „co mám dělat? Když ustoupím, budu za hlupáka. Když neustoupím, budu za sobce.“

Objala jsem ho. „Možná je čas si s Lenkou promluvit bez ostatních.“

Druhý den jsme šli za Lenkou domů. Otevřela nám s kruhy pod očima. „Co chcete?“ zeptala se tiše.

Petr si sedl naproti ní. „Lenko, nechci tě dostat do problémů. Ale taky nechci být ten špatný. Co kdybych ti svou polovinu prodal za symbolickou cenu? Nebo ti ji nechal s tím, že mi to někdy splatíš?“

Lenka zavrtěla hlavou: „Já ti to nikdy nesplatím. A stejně si všichni budou myslet, že jsi mě okradl.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o peníze nebo byt. Šlo o roky nevyřčených křivd – o to, že Petr byl vždycky ten úspěšnější syn, kterého maminka chválila za známky i kariéru. Lenka byla ta slabší, která potřebovala pomoc.

Teta Alena mezitím rozeslala do rodiny e-maily plné výčitek: „Petr bere peníze od chudé sestry! Hanba!“ Rozdělení bylo dokonáno.

Nakonec jsme byt prodali a peníze rozdělili napůl – přesně podle závěti. Lenka s námi od té doby skoro nemluví. Děti se už nevídají. Petr je uzavřenější než dřív a já mám pocit, že jsme přišli o něco mnohem cennějšího než o byt.

Někdy v noci přemýšlím: Kdybychom byli chudší nebo bohatší všichni stejně, hádali bychom se taky tak? Nebo je to prostě lidská povaha – závidět si a hledat vinu u druhých?

Možná jste něco podobného zažili i vy… Myslíte si, že jsme mohli udělat něco jinak? Nebo je dědictví vždycky začátek konce rodinných vztahů?