Když tchyně rozhoduje za mě: Příběh o ztraceném hlasu v rodině

„Tak jsme domluvení? Vezmeme si tu půjčku,“ pronesla paní Novotná, moje tchyně, s ledovým klidem a pohledem upřeným na svého syna. Všichni u stolu kývli. Jen já jsem zůstala zticha, srdce mi bušilo až v krku. Nikdo se mě nezeptal. Nikdo nečekal na můj názor. Byla jsem tam jen do počtu.

Bylo mi devatenáct, když jsem se do Petra zamilovala. Chodil na stejnou střední jako já, byl vtipný, pozorný a měl krásné oči. Po půl roce jsme se vzali. Moje máma plakala štěstím i obavami zároveň, ale já byla přesvědčená, že tohle je ten pravý začátek mého života. Jenže místo vlastního bytu jsme skončili u jeho rodičů v paneláku na Jižním Městě. Prý jen na chvíli, než našetříme. Ta chvíle se protáhla na dva roky.

První měsíce byly zvláštní. Tchyně mi pořád radila, jak mám vařit brambory, kde mám věšet prádlo a proč bych měla vstávat dřív. Tchán byl většinou v práci nebo v hospodě, ale když přišel domů, chtěl mít klid a teplou večeři. Petr byl pořád ten samý – milý, ale čím dál víc unavený z práce a hádek doma. Já studovala dálkově ekonomku a pracovala na poloviční úvazek v knihkupectví. Každý den jsem se snažila být nenápadná, abych nikomu nepřekážela.

Jednou večer přišla tchyně s nápadem: „Kdybychom si vzali větší půjčku, mohli bychom předělat byt a vy byste měli vlastní pokoj.“ Petr se na mě podíval, ale nic neřekl. „To je dobrý nápad,“ přidal se tchán. Já jsem cítila, jak se mi svírá žaludek. Už tak jsme sotva vycházeli s penězi. „A kdo to bude splácet?“ zeptala jsem se tiše. Tchyně mávla rukou: „Všichni přece! Ty taky pracuješ.“

Chtěla jsem říct, že mám jen malý plat a že studuju, ale nikdo mě neposlouchal. „Tak jsme domluvení?“ zopakovala tchyně a všichni kývli. Petr se na mě ani nepodíval.

Ten večer jsem brečela v koupelně. Byla jsem dospělá žena a přesto jsem neměla právo rozhodovat o svém životě. Když jsem to řekla Petrovi, jen pokrčil rameny: „Víš, jaká máma je. Nech to být.“

Další dny byly jako zlý sen. Tchyně začala plánovat rekonstrukci a rozdělovat úkoly. Měla jsem pocit, že se dusím. Jednou ráno jsem při snídani řekla: „Já tu půjčku nechci.“ Tchyně se na mě podívala s úsměvem: „Ale vždyť je to pro vás oba.“ Petr mlčel.

Začala jsem být podrážděná, hádala jsem se s Petrem kvůli maličkostem. On chodil domů později a později. Jednou večer jsem slyšela tchyni, jak říká Petrovi v kuchyni: „Ona je ještě dítě, neví, co je potřeba.“

To byla poslední kapka. Sbalila jsem si pár věcí do batohu a ráno napsala mámě zprávu: „Můžu přijít?“ Odpověděla okamžitě: „Samozřejmě.“

Když jsem odcházela z bytu Novotných, nikdo mě nezastavil. Petr seděl u televize a ani se neotočil. Tchyně mi popřála hezký den.

U mámy doma jsem poprvé po dlouhé době cítila klid. Seděla jsem v kuchyni u stolu, pila čaj a dívala se z okna na dvorek, kde jsme si jako děti hrály s bráchou na schovávanou. Máma mě objala a řekla: „Nikdy nedovol, aby tě někdo umlčel.“

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu si uvědomovala, že mám právo říct ne – i když to znamená jít proti celé rodině. Petr mi párkrát volal, ale vždycky jen proto, aby zjistil, kdy se vrátím. Nikdy se nezeptal, jak mi je.

Dnes je mi o tři roky víc a bydlím sama v malém bytě na Žižkově. Pracuju na plný úvazek a školu jsem dodělala dálkově. S Petrem jsme se rozvedli – bylo to těžké rozhodnutí, ale nelituju ho.

Někdy si říkám: Proč je v českých rodinách tak těžké slyšet hlas mladých žen? Proč máme pocit, že musíme všechno vydržet? Co byste udělali vy na mém místě?