Štěstí na dosah: Cesta Jitky za svobodou po šedesátce

„Jitko, ty se snad zbláznila! V šedesáti letech chceš začínat znovu? Co si o tobě lidi pomyslí?“ křičela na mě dcera Lucie, když jsem jí oznámila, že se rozvádím s jejím otcem. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Všechno ve mně křičelo, abych to vzdala, abych zase sklopila hlavu a dělala, co se ode mě čeká. Ale tentokrát jsem to neudělala.

„Lucko, já už takhle nemůžu žít. Třicet pět let jsem vařila, prala, starala se o vás všechny. Táta nikdy ani nevynesl koš. Nikdy se nezeptal, jak mi je. Jenom chtěl večeři na stole a klid u televize. Já už nechci být jenom stín v tomhle domě.“

Lucie se rozplakala. „A co já? Co vnoučata? Vždyť rozbiješ celou rodinu!“

Ten večer jsem seděla sama v ložnici a poslouchala ticho. Vždycky jsem si myslela, že ticho je klidné. Ale tohle bylo jiné – dusivé, plné výčitek a strachu. Přemýšlela jsem o všech těch letech, kdy jsem byla „ta hodná Jitka“. Nikdy jsem si nestěžovala. Když měl Petr – můj muž – špatnou náladu, mlčela jsem. Když přišel domů opilý z hospody, uklidila jsem po něm a ráno mu udělala snídani.

Pamatuju si, jak jsem jako malá holka snila o tom, že budu cestovat, malovat obrazy a psát básně. Ale pak přišla svatba, děti, hypotéka… A sny se rozplynuly jako pára nad hrncem.

Když jsem druhý den ráno seděla u stolu s Petrem, ani se na mě nepodíval. „Co to zase bylo včera za scény?“ zamumlal.

„Rozvádím se s tebou,“ řekla jsem tiše.

Zvedl oči od novin a chvíli na mě jen zíral. „To nemyslíš vážně.“

„Myslím.“

„A kam bys jako šla? Kdo tě bude chtít v tvým věku?“

Ta slova mě bodla do srdce. Ale zároveň mě nakopla. Proč bych měla být něčí služka jen proto, že už nejsem mladá? Proč bych měla čekat na smrt v domě plném ticha a chladu?

Začala jsem hledat podnájem. Bylo to ponižující – prohlížet si malé byty s linoleem a starými okny, když jsem celý život dřela na rodinný dům. Ale poprvé po letech jsem cítila naději.

Lucie se mnou měsíc nemluvila. Všichni příbuzní mě pomlouvali. Sousedky si šeptaly za plotem: „Chudák Petr! To je dneska ta emancipace…“

Jednou večer mi Lucie zavolala. „Mami… proč jsi mi nikdy neřekla, že jsi nešťastná?“

„Protože jsem si myslela, že to tak má být. Že ženská má vydržet.“

„Já nechci být jako ty,“ zašeptala.

„A proto to dělám,“ odpověděla jsem jí.

První noc v novém bytě jsem nemohla usnout. Bylo tam chladno a prázdno. Ale ráno jsem si uvařila kávu jen pro sebe a pustila rádio nahlas – něco, co bych doma nikdy nesměla.

Začala jsem chodit do knihovny, na výstavy a dokonce i na kurzy malování. Poprvé po letech jsem se smála nahlas. Lidé mě začali brát jako Jitku – ne jako „Petrův ocas“.

Jednou přišla Lucie s dětmi na návštěvu. Seděli jsme na zemi mezi krabicemi a hráli pexeso. Lucie se na mě dívala jinak – s respektem i smutkem.

„Mami… myslíš, že bych taky mohla něco změnit? Že není pozdě?“

Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsme plakaly spolu – ne proti sobě.

Dnes je to rok od mého rozvodu. Petr mi nikdy neodpustil. Rodina je rozdělená. Ale já mám klid v duši a pocit, že žiju svůj život.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo to za to? Neztratila jsem příliš mnoho? Ale pak slyším svůj vlastní smích – a vím, že ano.

Co byste udělali vy? Má cenu riskovat všechno kvůli vlastnímu štěstí – i když už vám není dvacet?