Stará grilovačka a lekce štědrosti: Příběh z českého dvorku

„Karle, kdybys někdy přemýšlel, že se toho starého grilu zbavíš, dej mi vědět, jo?“ pronesl jsem s úsměvem, zatímco jsem se opíral o plot a sledoval, jak soused s námahou drhne rezavý rošt. Slunce už zapadalo za střechy domů v naší malé vesnici u Kolína a ve vzduchu byl cítit kouř z posledního uhlí. Karel se ani neotočil. „Tenhle gril ještě něco vydrží, Franto. A navíc – koruna ke koruně, víš jak to je.“ Jeho hlas byl tvrdý jako železo, které držel v rukou.

V tu chvíli jsem pocítil bodnutí zklamání. Vždyť jsme si byli blízcí – naše děti si hrály spolu na dvoře, manželky si půjčovaly mouku i vajíčka. Ale Karel byl vždycky trochu lakomý. Vzpomněl jsem si, jak jednou odmítl půjčit žebřík, když nám spadla taška ze střechy. Tehdy jsem to přešel, ale dnes mě to zasáhlo víc, než bych čekal.

Večer jsem seděl na verandě a pozoroval svůj vlastní dvorek. Děti už spaly a manželka Lenka si četla v obýváku. Přemýšlel jsem, proč mě to tak trápí. Vždyť je to jen starý gril! Ale nebylo to o grilu. Bylo to o tom pocitu, že když něco potřebuju, soused mi nepomůže. A co hůř – že bych možná jednal stejně.

Ráno mě probudil rachot a křik. Vyletěl jsem ven v pyžamu a uviděl Karla, jak zoufale pobíhá kolem svého dvorku. Z jeho kůlny šlehaly plameny a hustý dým stoupal k nebi. „Hoří! Pomoc!“ křičel. Neváhal jsem ani vteřinu a běžel pro hadici. Lenka už volala hasiče. Společně jsme s dalšími sousedy nosili kýble vody, dokud plameny neuhasly.

Když bylo po všem, Karel seděl na obrubníku a třásl se. Jeho starý gril byl mezi spálenými troskami – zkroucený a černý jako uhel. Když se na mě podíval, v očích měl slzy. „Franto… promiň… já… měl jsem ti ho dát. Teď nemám nic.“

Posadil jsem se vedle něj a položil mu ruku na rameno. „To nic, Karle. Hlavně že jsi v pořádku.“ V tu chvíli jsem pochopil, že štědrost není o věcech, ale o tom být tu pro druhé, když to potřebují.

Následující dny byly zvláštní. Karel byl najednou jiný – tišší, pokornější. Jednoho odpoledne přišel k nám s krabicí buchet od své ženy a s omluvou. „Franto, já vím, že jsem byl paličák. Ale když jsem viděl, jak jsi mi pomohl… Chtěl bych ti to nějak vrátit.“

Zasmál jsem se: „To nemusíš, Karle. Ale víš co? Příští sobotu uděláme společné grilování u nás na dvoře. Přineseme si každý něco a pozveme i ostatní sousedy.“

A tak jsme to udělali. Gril jsme si půjčili od Pepy z vedlejší ulice a večer byl plný smíchu, vůně masa a dětského křiku. Karel seděl vedle mě a poprvé za dlouhou dobu vypadal opravdu šťastně.

Když jsem později seděl sám na verandě a poslouchal doznívající smích z dvorku, přemýšlel jsem: Kolikrát v životě jsme lakomí nejen s věcmi, ale i s časem nebo pozorností? Kolik příležitostí ke štědrosti nám uteče mezi prsty? Možná bychom měli častěji otevřít nejen peněženku, ale hlavně srdce.

Co myslíte vy? Byli jste někdy v podobné situaci – a jak jste se zachovali?