Rozbitý sen o svatbě: Když peníze rozdělí rodinu

„To nemyslíš vážně, mami! Já si ho vezmu, ať se ti to líbí nebo ne!“ křičela na mě dcera Eva, zatímco jí po tvářích stékaly slzy. Stála uprostřed kuchyně, v ruce svírala mobil a já cítila, jak se mi srdce svírá bolestí. Vždycky jsem si myslela, že až přijde ten den, kdy mi oznámí zásnuby, budu šťastná. Ale místo radosti přišla hádka.

Všechno začalo před třemi měsíci. Eva přišla domů s tím, že ji Petr požádal o ruku. Byla šťastná jako nikdy předtím. S manželem Karlem jsme se na sebe podívali a oba jsme věděli, že je to pro naši jedinou dceru velký krok. Petr byl milý kluk, pracovitý, ale jeho rodinné zázemí bylo složité. Jeho otec, pan Novotný, žil sám v malém bytě na sídlišti v Ostravě a sotva vycházel s penězi. Eva to věděla, ale nikdy si nestěžovala.

„Mami, já nechci velkou svatbu. Stačí mi malý obřad na radnici a oběd v restauraci,“ říkala mi Eva jednou večer, když jsme spolu seděly u čaje. „Ale vždyť jsi vždycky snila o bílé svatbě! O šatech, hostině, tanci…“ namítala jsem. „To bylo dřív. Teď chci hlavně být s Petrem.“

S Karlem jsme se rozhodli, že Evě splníme sen a svatbu zaplatíme. Věděli jsme, že Petr ani jeho otec nemají peníze nazbyt. Nevadilo nám to – vždyť jsme rodiče a chceme pro dítě to nejlepší. Začali jsme plánovat: rezervovali jsme krásný sál v zámečku u Opavy, objednali kapelu i fotografa. Eva byla nejdřív nadšená, ale pak začala být nervózní.

Jednoho dne přišel Petr k nám domů a sedl si ke stolu s vážnou tváří. „Paní Jano, pane Karle… chtěl bych vám něco říct. Můj táta se necítí dobře. Má dluhy a bojím se, že kvůli svatbě se ještě víc zadluží.“

Zamrazilo mě. „Ale my jsme říkali, že všechno zaplatíme,“ snažila jsem se ho uklidnit. „Já vím… ale táta má pocit, že vás tím obtěžujeme. Prý by bylo lepší svatbu odložit.“

Eva vybuchla: „Tati, proč nám to děláš? Já nechci čekat další roky!“ Petr jen sklopil hlavu.

Začaly týdny plné hádek a nedorozumění. Karel byl naštvaný: „Proč bychom měli platit za někoho cizího? Kde je jeho rodina? Proč se o něj Petr nepostará?“ Já jsem se snažila udržet klid: „Je to naše dcera! Chci, aby byla šťastná.“

Jednoho večera jsem zaslechla Evu plakat ve svém pokoji. Vešla jsem dovnitř a ona mi padla do náruče: „Mami, já už nevím, co mám dělat. Petr je zoufalý, jeho táta se bojí přijít na svatbu… A já mám pocit, že všechno kazím.“

Objala jsem ji a cítila její bolest. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejde o peníze ani o hostinu. Jde o lásku a důvěru mezi lidmi.

Jenže ráno přišla další rána – Karel přišel o práci. Firma zkrachovala a najednou jsme museli počítat každou korunu. Svatba se stala luxusem, který jsme si nemohli dovolit.

Seděli jsme všichni u stolu a mlčeli. Eva se dívala do prázdna, Petr držel její ruku pod stolem. Karel jen tiše řekl: „Musíme to odložit.“

Eva vstala a rozběhla se ven z bytu. Běžela jsem za ní až na hřiště za domem. Seděla tam na houpačce a dívala se do nebe.

„Mami… proč je život tak nespravedlivý? Proč když už mám někoho ráda, musí všechno pokazit peníze?“

Nevěděla jsem co říct. Jen jsem ji objala a mlčela s ní.

Dny plynuly a Eva s Petrem byli čím dál víc od sebe. Petr musel pomáhat otci s dluhy a Eva začala pracovat na poloviční úvazek v kavárně, aby nám doma pomohla s účty.

Jednoho večera přišla domů později než obvykle. Sedla si ke mně do kuchyně a řekla: „Mami… my jsme se rozešli.“

Zůstala jsem sedět jako opařená. „Ale proč? Vždyť jste se milovali…“

„Petr říká, že mě nechce táhnout do svých problémů. Že si zasloužím lepší život.“

Bylo mi jí líto jako nikdy předtím. Chtěla jsem ji ochránit před světem, ale nemohla jsem.

Teď tu sedím sama v prázdné kuchyni a přemýšlím: Udělali jsme chybu? Měli jsme trvat na skromné svatbě? Nebo je opravdu pravda, že peníze dokážou zničit i tu největší lásku?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné najít štěstí i bez peněz? Nebo je to jen pohádka pro děti?