„Zachyceni uprostřed: Když matka i tchyně vyžadují neustálou pozornost“

Jan a Natálie vždy snili o klidném a vyváženém rodinném životě. Realita však byla daleko od klidu, dominovaly jí neustálé požadavky jejich matek, Aleny a Věry. Obě ženy měly talent proměnit každý telefonát v soutěž o to, kdo si vyžádá více jejich času a pozornosti.

Alena, Janova matka, byla vdova, která žila jen pár bloků od jejich domu v předměstí Prahy. V mládí byla velmi nezávislá, ale s věkem se stávala stále náročnější a závislejší. Věra, Natáliina matka, žila asi hodinu cesty autem a byla stejně náročná, vždy očekávala, že její dcera bude k dispozici na zavolání, přestože měla sama nabitý program.

Situace vyvrcholila jednoho chladného listopadového večera. Jan a Natálie plánovali klidný víkend doma, první po několika měsících. Když se chystali sednout si na filmový večer, zazvonil Janův telefon. Byla to Alena, tvrdila, že jí nefunguje televize a zoufale potřebuje sledovat svůj oblíbený pořad.

Jan povzdechl, pohlédl na Natálii, která mu porozuměla. Odložili své plány a Jan jel k matce, jen aby zjistil, že Alena jen zapomněla přepnout vstup na dálkovém ovladači. Frustrace, ale ne překvapení, Jan problém vyřešil a vrátil se domů, doufaje, že si ještě užijí zbytek večera.

Sotva se vrátil, zazvonil Natáliin telefon. Byla to Věra, tvrdila, že se cítí hrozně nemocná a potřebuje, aby za ní Natálie přijela. S těžkým srdcem Natálie odjela, plná obav. Po příjezdu našla svou matku v dobré náladě, jakoby zázračně uzdravenou. Ukázalo se, že Věra se jen cítila osamělá a chtěla společnost.

Týdny se proměnily v měsíce a trpělivost Jana a Natálie se tenčila. Snažili se stanovit hranice, plánovali konkrétní dny pro návštěvy svých matek, ale Alena a Věra našly způsob, jak každé pravidlo obejít. Pokud to nebyl rozbitý spotřebič, byla to náhlá nemoc nebo naléhavá, nevysvětlitelná potřeba, kterou mohl splnit jen jejich potomek.

Neustálé přerušování a nedostatek respektu k jejich vlastnímu času začaly zatěžovat vztah Jana a Natálie. Častěji se hádali, každá konverzace byla prosycena frustrací a únavou. Radost z jejich manželství mizela, zastiňována přítomností jejich matek.

Jednoho večera, když si sedli na vzácnou klidnou večeři, zazvonily oba jejich telefony současně. Jan se podíval na Natálii, stres byl vidět v jejích očích. Bez slova oba vypnuli své telefony a snažili se užít si jídlo. Ale škoda byla napáchána; neustálé požadavky vytvořily příliš velkou trhlinu, kterou nešlo ignorovat.

Jak se zima měnila na jaro, Jan a Natálie si uvědomili, že jejich snaha potěšit své matky je stála jejich štěstí. Milovali Alenu a Věru, ale neustálá soutěž o jejich pozornost je vyčerpala a vzdálila je jeden od druhého.

V posledním zoufalém pokusu o záchranu svých životů se rozhodli vyhledat poradenství, nejen pro sebe, ale i pro Alenu a Věru. Staré zvyky však umírají těžce a obě matky změnu odmítaly, zaseknuté ve svých způsobech a neschopné vidět, jaké břemeno jejich chování uvalilo na životy jejich dětí.

Příběh Jana a Natálie neměl šťastný konec. Přes veškeré jejich úsilí se pár nakonec rozešel, obětí nekonečné bitvy o jejich pozornost, kterou žádná z matek nebyla ochotna vzdát. Uvědomění si, že se stali vedlejšími postavami ve svých vlastních životech, byla bolestivá pravda, kterou museli čelit, a přišla příliš pozdě.