Zůstávám v práci: Příběh útěku před domovem, kde chybí úcta

„Zase jdeš domů poslední?“ ozvala se Jana, když jsem ve 21:17 zhasínala světlo v kuchyňce naší kanceláře. Překvapeně jsem se otočila, protože jsem si myslela, že už tu nikdo není. „Jo, ještě musím dodělat report pro Pavla a pak už fakt půjdu,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem report dávno měla hotový. Ale představa, že přijdu do našeho bytu na Jižním Městě a uslyším Martinovo typické „Kde jsi byla tak dlouho?“, mě děsila víc než další hodina v práci.

Když jsem konečně dorazila domů, bylo půl jedenácté. Martin seděl u televize, pivo v ruce, ponožky na stole. „To sis mohla rovnou najít jinýho chlapa, když tě doma nikdy neuvidím,“ pronesl bez jediného pohledu mým směrem. Svlékla jsem kabát a snažila se nevnímat jeho tón. „Měla jsem hodně práce,“ odpověděla jsem tiše. „Jasně, práce. To je tvoje nová rodina, co?“

V kuchyni jsem si nalila vodu a snažila se potlačit slzy. Kdy se tohle stalo? Kdy jsme si přestali vážit jeden druhého? Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme spolu chodili na procházky po Vltavě a smáli se úplným hloupostem. Teď jsme dva cizinci v jednom bytě.

Ráno jsem vstala dřív než Martin. Připravila jsem mu kávu a namazala chleba máslem, jako vždycky. Když přišel do kuchyně, jen zvedl obočí: „To je jako omluva za včerejšek?“ Mlčky jsem mu podala hrnek. „Víš co? Nechci tvoje kafe. Chci ženskou, která bude doma a nebude utíkat do práce pokaždý, když má problém.“

V práci jsem byla první. Kolegové si už zvykli, že jsem vždycky ochotná pomoct – a já si zvykla na to, že tady mě aspoň někdo ocení. Pavlína mi jednou řekla: „Ty jsi taková ta dobrá duše kanceláře.“ Usmála jsem se, ale uvnitř mě to bodlo. Doma už dávno nejsem dobrá duše nikoho.

Jednou večer mi zavolala máma: „Lucko, proč jsi tak dlouho nevolala? Je všechno v pořádku?“ Chvíli jsem mlčela. „Jo, jenom mám moc práce.“ „A Martin? Jak vám to jde?“ Chtěla jsem říct pravdu – že spolu skoro nemluvíme, že se cítím sama i když sedím vedle něj na gauči – ale místo toho jsem jen zamumlala: „Jde to.“

Martin mi začal vyčítat i maličkosti. „Proč jsi nekoupila mlíko? To je tak těžký pamatovat si jednu věc?“ nebo „Zase jsi zapomněla pověsit prádlo.“ Každý den byl stejný. Já utíkala do práce, on utíkal do hospody nebo k televizi. Když jsme spolu byli doma, bylo ticho nebo hádka.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív – chtěla jsem ho překvapit večeří. Místo toho jsem našla Martina s jeho kamarádem Petrem u stolu, oba už notně pod parou. „Hele, Lucka přišla! Tak co, jaký to je být pořád v práci?“ smál se Petr. Martin se jen ušklíbl: „Aspoň máme klid.“

Ten večer jsem poprvé zvýšila hlas: „Martine, proč se ke mně chováš takhle? Co jsem ti udělala?“ On jen pokrčil rameny: „Nic. Ale už nejsi ta holka, do který jsem se zamiloval.“

Dlouho jsem seděla v ložnici a přemýšlela nad jeho slovy. Možná měl pravdu – změnila jsem se. Ale proč? Protože doma už dávno necítím bezpečí ani lásku. Protože když přijdu domů, čeká mě jen výčitka nebo ticho.

Začala jsem trávit ještě víc času v práci. Pomáhala jsem kolegům s jejich úkoly, zůstávala na poradách déle než bylo nutné. Jednou za mnou přišla Jana: „Lucko, proč tu pořád jsi? Máš vůbec někdy čas na sebe?“ Nevěděla jsem, co odpovědět.

Jednoho pátečního večera jsme měli firemní večírek. Všichni se smáli a bavili – já poprvé po dlouhé době cítila, že někam patřím. Když mi Pavel řekl: „Jsi fakt skvělá holka,“ málem jsem se rozbrečela.

Domů jsem přišla až po půlnoci. Martin už spal na gauči s prázdnou lahví vedle sebe. Sedla jsem si k oknu a dívala se na noční Prahu. Najednou mi došlo, že takhle už dál žít nechci.

Ráno jsem Martinovi řekla: „Musíme si promluvit.“ On jen protočil oči: „Zase nějaký tvoje kecy?“ Ale já byla rozhodnutá: „Takhle už to dál nejde. Buď spolu začneme znovu mluvit a hledat cestu zpátky – nebo půjdu pryč.“

Martin mlčel dlouho. Pak jen řekl: „Dělej jak chceš.“

A tak teď sedím v prázdném bytě a přemýšlím: Je lepší utíkat před problémy, nebo jim čelit? Kolik z nás radši zůstává v práci jen proto, že doma už necítíme úctu ani lásku? Co byste udělali vy?