Proč jsem bojoval o své děti: Příběh otce po rozvodu

„Tati, proč už nemůžu zůstat doma?“ zeptala se mě Anička, když jsem jí balil batůžek na víkend k jejich matce. Její oči byly plné slz a já jsem měl pocit, že mi někdo svírá srdce do pěsti. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tohle není jen můj boj – je to boj za naše děti.

Jmenuji se Petr Novotný a ještě před dvěma lety bych nikdy nevěřil, že budu stát před soudem a vysvětlovat, proč by mé děti měly zůstat se mnou. Vždycky jsem byl ten „normální“ táta – pracoval jsem jako elektrikář v Plzni, po večerech jsem stavěl s dětmi modely letadel a v neděli jsme chodili na fotbal. Moje žena Jana byla učitelka na základce, vždycky usměvavá, ale poslední roky mezi námi rostla zeď mlčení. Začalo to nenápadně – hádky o peníze, o výchovu dětí, o to, kdo má víc práce. Pak přišel ten den, kdy mi Jana oznámila, že už to dál nejde.

„Péťo, já už nemůžu. Chci rozvod,“ řekla mi jednou večer v kuchyni. Snažil jsem se ji přesvědčit, že to zvládneme, ale bylo pozdě. O dva týdny později už měla sbalené věci a odcházela do podnájmu. Děti – Anička a Tomáš – zůstaly se mnou. Bylo to zvláštní období. Najednou jsem musel zvládat všechno sám: vaření, úkoly, kroužky i noční dětské horečky. Ale zvládali jsme to. Děti byly šťastné a já měl pocit, že jsme silnější než kdy dřív.

Jenže pak přišlo první stání u soudu. Jana požádala o svěření dětí do své péče. Prý je pro ně lepší prostředí u matky. Prý potřebují ženskou ruku. Soudkyně se na mě dívala přes brýle a ptala se: „Pane Novotný, myslíte si opravdu, že můžete dětem nahradit matku?“ Cítil jsem se ponížený. Proč by měl být automaticky lepší rodič ten, kdo je žena?

Začal jsem bojovat. Sepsal jsem všechny aktivity, které s dětmi děláme. Přinesl jsem vysvědčení, kde měli samé jedničky. Mluvil jsem s učitelkami ve škole i s psycholožkou. Všichni mi říkali: „Péťo, jsi skvělý táta.“ Ale když přišlo na rozhodnutí soudu, slyšel jsem jen: „Děti budou svěřeny do péče matky.“

Ten den si pamatuji jako včera. Anička se mě držela za ruku a Tomáš plakal. Soudkyně řekla: „Pane Novotný, děti budou u matky a vy je můžete vídat každý druhý víkend.“ Měl jsem chuť křičet. Vždyť já byl ten, kdo tu pro ně byl poslední rok! Kdo jim vařil polévky, kdo je vodil na tréninky, kdo jim četl pohádky před spaním.

První víkend bez dětí byl nejhorší v mém životě. Seděl jsem v prázdném bytě a díval se na jejich prázdné postele. Volal jsem jim každý večer a slyšel v jejich hlasech smutek. „Tati, kdy už zase přijedeme domů?“ ptala se Anička.

Začal jsem se ptát sám sebe: Proč je v naší společnosti pořád zakořeněné přesvědčení, že děti patří automaticky matce? Proč nikdo nevidí otce jako rovnocenného rodiče? V práci mi kolegové říkali: „Aspoň máš klid.“ Ale já nechtěl klid – chtěl jsem být tátou na plný úvazek.

Jednou večer mi Jana zavolala: „Péťo, Tomáš má horečku a já musím zůstat v práci déle. Můžeš ho vzít?“ Samozřejmě že ano! Přijel jsem za ním a on mi skočil kolem krku: „Tati, já chci být zase doma.“ Ten večer jsme spolu usnuli na gauči a já si uvědomil, jak moc mi chybí každodenní maličkosti – společné snídaně, ranní spěch do školy i večerní hádky o zubní pastu.

Začal jsem psát dopisy na sociálku i na soud. Sepsal jsem petici mezi sousedy a známými. Někteří mě podporovali, jiní kroutili hlavou: „Proč to děláš? Stejně nemáš šanci.“ Ale já věděl, že musím bojovat dál – ne kvůli sobě, ale kvůli dětem.

Jednoho dne mi Anička řekla: „Tati, proč si myslíš, že nás máma potřebuje víc než ty?“ Nedokázal jsem jí odpovědět. Možná proto píšu tenhle příběh – abych ukázal ostatním otcům i matkám, že láska k dětem není otázkou pohlaví.

Dnes už jsou děti větší a mají svůj vlastní názor. S Janou jsme našli jakousi rovnováhu – střídavá péče sice není ideální pro nikoho z nás, ale aspoň můžeme být spolu víc než jen každý druhý víkend.

Když dnes večer sedím u stolu a slyším smích svých dětí z vedlejšího pokoje, vím, že ten boj stál za to. Ale stále si kladu otázku: Proč musí otcové dokazovat svou lásku víc než matky? A kdy se naše společnost naučí vidět otce jako plnohodnotné rodiče?

Co si o tom myslíte vy? Máte podobnou zkušenost? Nebo věříte, že děti patří automaticky matce?